Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Když přijde řeč na nebezpečné řidiče, slýcháme obvykle o těch, jimž byla naměřena vysoká rychlost. Opravdové nebezpečí ale číhá jinde.

Potkal jsem ho náhodou

Před pár dny jsem se stal svědkem na první pohled banální události. Na parkoviště s příčným stáním, kde byla dvě volná místa hned vedle sebe, dorazila v krátkém sledu dvě auta. Věnoval jsem tomu zprvu jen takovou pozornost, jakou čekající člověk sedící na blízké lavičce věnuje podobnému dění, během chvíle na sebe ale oba řidiči začali dost nevybíravým způsobem pokřikovat a nechybělo mnoho, aby nedošlo na více než pár ostřejších slůvek. V prvním okamžiku jsem se jal jen pobaveně sledovat další žabomyší válku o parkovací místo, záhy jsem ale pochopil, že tady jde o mnohem víc.

Celá událost probíhala asi takto. Na místě nejprve zaparkoval první řidič tak, že nechal na jedné straně dost místa vedle auta zde již stojícího a zároveň na druhé straně zůstalo dost prostoru, aby se do něj stejným způsobem vešel vůz další. Ještě než stačil vystoupit se na toto místo přihnal druhý řidič a to tak, že na jedné straně ponechal jen pár desítek centimetrů prostoru a na té druhé mnohonásobně více. Paradoxem přitom bylo, že méně jej nechal na straně, na které musel sám vystoupit a na které zároveň vystupoval druhý řidič.

Už asi tušíte onu třecí plochu. Nejprve jsem zahlédl prvního řidiče jen zoufale pohodit rukama, že se nemůže dostat ven, čekal však na to, že druhý šofér své evidentně vadné parkování přehodnotí. Nestalo se, on se místo toho začal soukat do té malé mezery a to samozřejmě tak, že svými dveřmi několikrát bouchl do vedle stojícího vozu, což je v našich končinách dost odporný nešvar. První řidič se stále snažil situaci řešit konstruktivně, když nastartoval a sám chtěl místo opustit, nebo se posunout více k vedle stojícímu autu. Ten druhý ale pokračoval ve svém zoufalém manévru a snažíc se vystoupit mlátil svými dveřmi do prvního auta i počas toho, co se mu jeho řidič snažil uhnout. První parkující se v tu chvíli již zjevně naštvaným hlasem, ale stále slušně druhého otázal, zda opravdu bylo nutné zaparkovat tak blízko a následně se pokoušet do tak malé mezery vystoupit. A když už ano, tak zda nemůže počkat, až sám toto místo opustí. Odpovědí mu bylo rezolutní ne zdůvodněné tím, že je to přece on, druhý parkující, kdo umístil své auto přesně do prostoru vymezeného nakreslenými čárami a další diskuse nepřipadá v úvahu.

Až poté došlo k ostré slovní potyčce, ve které krom řady vulgarit zaznělo i několik pravdivých slov: že jaksi nikdo na daném parkovišti dávno nestojí podle toho, jak byly namalovány čáry (zřejmě ještě pro auta šíře Škody 120...) a že je třeba používat také hlavu a ne jen čáry a oči. Ostatně i proto, že později příchozí tím sám sobě vytvořil problém a také sám sobě poškozuje auto. Nebyla to jen obyčejná bezohlednost, byla to zkrátka hloupost. Nebo vy byste snad zaparkovali tak mizerně, že se sami sotva můžete dostat ven jen proto, že tak je na silnici namalováno pár čar?

Nezůstalo ale jen přitom. Druhý zmíněný nebyl s to uznat svůj omyl, dále velmi agresivně hájil svůj parkovací manévr a nebýt toho, že první řidič byl asi o 40 centimentů vyšší a podobné množství kilogramů těžší, snad by jej i fyzicky napadl. Jen proto, že neparkuje podle čar (což ani dost dobře nešlo) a tím předpisové parkování toho druhého „zdiskreditoval”. Po chvíli naštěstí vášně pominuly, ten rozumnější z obou své auto umístil jinam a každý si šel po svém.

Klidně zhynou pro vlastní zabedněnost

Jak podobný „parkovací spor” souvisí s tím, kdo je jak nebezpečný v provozu? Velmi úzce. Hned po chvíli jsem pochopil, že vidět druhého parkujícího znamená blízké setkání třetího druhu s těmi, které na silnici pravidelně proklínám. Že jde o člověka, který jako nejvyšší hodnotu vnímá nastavená pravidla a jejich respektování. A nejenže není s to se chovat jakkoli jinak a přizpůsobit se aktuálně vzniklé situaci, je schopen i velmi agresivně vystupovat vůči těm, kteří se v dané chvíli - třebaže naprosto racionálně - chovají odlišně než on.

Normálně je vídáme blikat, troubit, zuřivě gestikulovat, já takového člověka viděl chodit, dýchat a jednat bez plechové skořápky kolem sebe. Byl úplně stejný: nepřemýšlel, nebyl s to se přizpůsobit realitě, byl agresivní a bezohledný. A vypadal přitom docela normálně, měl dokonce manželku a dítě.

Zasaďte si danou situaci do podmínek silničního provozu a už je vidíte v živých barvách: takové řidiče, kteří v protisměru neuhnou někomu, kdo neodhadl prostor potřebný pro předjetí a „v právu” hynou s prsty na světelném klaksonu. Vždyť oni přece jedou jak mají a ten druhý ne. Uvidíte takové, které dojedete, nic po nich nechcete, jen aby pokračovali v cestě dál jako dosud a vy jste je mohli bezpečně předjet. Oni vám přesto udělají nějaký naschvál a ještě vám na cestu posvítí, zatroubí a zaláteří. Vždyť oni přece jedou jak mají a vy ne. A nebo takové, kteří budou donekonečna blokovat levý pruh dálnice, i kdyby vedle nich byly další tři volné. Vždyť oni přece jedou jak mají a nikdo jiný zde nemá co rychleji jezdit.

Jsou to desítky a stovky situací, které na silnici vídáme každý den. Vsadím se, že nikdo z takových a rozhodně ne ten, kterého jsem před pár dny spatřil, nikdy výrazněji neporušil nastavená pravidla, nedostal větší pokutu. Přesto je to právě takový člověk, který je pro mě ztělesněním jednoho z těch, o nichž se hovoří jako o „pirátech silnic”. Nepřemýšlí, neberou ohledy na nastalou situaci ani na ostatní, nesnaží se problémy řešit, naopak je vytvářejí nebo eskalují. Zpravidla to dělají tak, že se do posledního dechu řídí jen a pouze tím, co je jim přikázáno a dokonce jsou ochotni ostatní se stejnou vervou „vychovávat” a nutit je chovat se stejně. Nejsou to ti jediní špatní, řekl bych ale, že na našich silnicích vídáme takto nebezpečné řidiče daleko nejčastěji.

Díky bohu jsem v životě spatřil jen pár vážných nehod, většina z nich ale vznikla právě dílem podobně jednajících lidí. Nebo mi vysvětlete, jak se dvě auta široká dva metry za přítomnosti třetího stejně širokého vozu mohou čelně srazit na silnici, která ma na šířku metrů deset. Nestačí jeden chybující, musí se k němu přidat další dva bezohlední jedinci (a to i sami k sobě), kteŕí neuhnou ani o píď, dokud nedojde k nejhoršímu. Samozřejmě v právu. Podle pravidel, čar, značek a rychlostních limitů.

Nehledejte skutečné piráty silnic na fotkách z radarů, rychlý řidič být nebezpečný může, ale nemusí. Řidič, který nemyslí a neváhá položit život za svou zabedněnost, ale nebezpečný je. Není vůbec těžké na ně v provozu narazit, stejně tak by nebylo pro policii těžké jejich jednání zaznamenávat a velmi tvrdě trestat. Jenže když ono pořídit pár fotek radarem je ještě snažší...

Pavel Janda