Autoforum

/

Foto: Audi

Něco takového se vám při snaze normálně žít s elektrickým autem stane velmi snadno, sami jsme podobnou věc zažili několikrát. Většina ostatních novinářů to musela zažít též, není ale „in” o tom mluvit, a tak o tom raději nemluví. Stephen Rivers zůstal fér.

S elektromobilem se nedá normálně žít. Je to troufalá věta, ale dovolím si ji označit za axiom, pakliže za normu budete považovat život se spalovacím autem, který nespočívá jen v tom, že s ním ráno dojedete z předměstí do práce, odpoledne se vrátíte zpět a pak už nic. A to tak má většina z nás. Auto obvykle musí být univerzální pomocník schopný zvládnout všechno možné od ježdění do práce přes rodinné dovolené až po nenadálá řešení nepříjemností.

Co zvláštního pro něj musíte dělat, aby vám při tom všem oddaně sloužilo? Prakticky nic, stačí se nevybodnout na elementární údržbu znamenající obvykle tak jednu návštěvu servisu za rok, sem tam zkontrolovat pneumatiky, kapaliny, netýrat vůz nesmyslným zacházením s ohledem na jeho zaměření a je váš. Váš věrný sluha, váš dobrý parťák, který - pakliže nejde o opravdu starý nebo zanedbaný vůz - skoro nikdy neřekne ne, ať po něm cokoli kloudného chcete v jakoukoli denní či noční hodinu, za jakéhokoli počasí.

Zvykli jsme si na to jako na něco naprosto běžného, ale ono to zase tak běžné není. Pokud si chvíli zkusíte žít s elektromobilem, zjistíte, že je to spíš zázrak, který může váš pohodlný život opustit jedním nerozvážným rozhodnutím. Elektromobil za současného stavu vývoje techniky, současné infrastruktury, současné ekonomiky jeho provozu není věrný sluha ani dobrý parťák, je jako nevěrná rozhazovačná partnerka, která vás jeden den bez uzardění podvede a druhý den si nechá s úsměvem koupit kabelku od Vuittona. A tak pořád dokola.

Můžete ji milovat pro všechno, čím je, můžete kolem ní lítat od rána do večera, přizpůsobovat jí celý svůj život a udělat pro ni první poslední v domnění, že si ji tak získáte, a přesto skončíte tak, že ji budete nenávidět. Protože nic z toho jí nebude dost dobré a nakonec vám stejně vrazí nůž do zad. Zní to až trochu krutě, ale přesně tak to je - život s elektromobilem musíte plánovat, musíte myslet na tisíc věcí, na které dnes nemyslíte, musíte do něj investovat spoustu peněz i času, a přesto může dojít k tomu, že vám nemilosrdně ukáže záda.

Poznal to nedávno i šéf Fordu, poznal to nedávno jeden z jeho zákazníků, který investoval 2,2 milionu Kč v domnění, že pro něj elektromobil bude fungovat, a dnes hovoří o největším moderním podvodu. Upřímně, poznal nebo to dříve či později pozná každý, kdo se s elektromobilem pokusí žít, ne každý je ovšem ochotný to přiznat. Poznal to i Stephen Rivers z Carscoops, naštěstí ale nepatří mezi ty, kteří by malovali černou na bílou.

Při testu elektrického Audi Q8 e-tron pro něj šlo dlouho všechno dobře, tak to může být. Pokud plánujete, myslíte o pár kroků dopředu, nevadí vám tu a tam přijít o hodinu času, sem tam bez uzardění necháte 100 tisíc u Vuittona, tedy pardon, nevadí vám extrémní pokles hodnoty, nějak jezdíte. A může to tak fungovat i docela dlouho. Dokud se ucho neutrhne, k čemuž stačí opravdu velmi, velmi málo.

Stephen nespáchal žádný hřích, Q8 e-tron nechal stát u jedné rychlonabíjecí stanice v Colorado Springs a vyrazil na večeři s přáteli. Protože není naivní, tak než odešel, ověřil, že se auto nabíjí, kontrolka svítila zeleně atp. Vše vypadalo v pořádku, když se ale o dvě hodiny později vrátil k autu, viděl, že se ve skutečnosti nedobilo. Ukazovalo tak nadále dojezd 34 kilometrů, což nevypadalo jako problém, protože domů to měl jen dalších 10. Ale bydlí v bytě, kde auto nemá jak dobít. Bylo 21:00 večer a on potřeboval vůz ráno vrátit do 145 km vzdáleného Denveru.

No co, tak najde jinou nabíječku, ne? Pustil se do toho s kamarádem a online hledali další nabíjecí stanice v okolí, stačilo něco přiměřeně rychlého a přiměřeně blízkého. Použili několik webů, které mají přesně informovat o dostupných a funkčních nabíječkách v okolí včetně jejich rychlosti, zjistili ale, že přesné nejsou ani trochu. První pokus najít nabíječku vyletěl komínem, alternativou měla být nabíječka schopná pracovat aspoň s 50 kW výkonu. Ve skutečnosti to ale bylo pouhých 7 kW, to je jako kdybyste do nádrže nalévali benzin za pomoci nádobí Barbie a Kena. Dojezd ale ukazoval jen 16 km, a tak ani touto možností Stephen nepohrdl, však bylo už deset hodin večer. O půl hodiny později ale dojezd ukazoval jen 32 km, to nešlo dále vydržet.

Třetí nabíjecí stanici tak s kamarádem našel přes Google Maps, ta vypadala dobře, měla mít až 150 kW. Ale když k ní dorazili, nefungovala vůbec, přes všemožné pokusy v ní nešlo zaplatit. Dojezd auta klesl na 21 km a Stephena ze začala zmocňovat panika. Další nabíječka, tentokrát s maximálním výkonem 50 kW, byla necelých 5 km daleko a měla slušné recenze na Google Maps. Bylo to odtud relativně blízko ke dvěma dalším s horšími recenzemi pro případ, že by to nevyšlo. A co se nestalo? Ani to nefungovalo. Posledním pokusem se stala nabíječka firmy EVGO, kterou se též nepodařilo přinutit k chodu.

Stephen tak kapituloval, zajel si pro Jeep s benzinovým motorem a začal raději další stanice objíždět s ním, aby někde nezůstal viset. Není to dokonalá kapitulace? Jestli takto nějakou našel, neuvádí, když se ale s Jeepem vrátil k Audi, elektrický bůh (Teslos? Nebo sám Elon Musk?) s ním začal mít smilování a nabíječka EVGO jako zázrakem začala dobíjet. Dobrý konec? Omyl, byla už hluboká noc, tahle nabíječka pracovala jen s 50 kW a měla časový limit 1 hodinu pro 1 nabíjecí seanci. A 50 kW bylo pochopitelně optimem, maximem, ne všudypřítomným standardem. Skončil tedy u toho, že auto dal nabíjet, zamkl ho, odjel spalovacím vozem domů, odpočinul si, zajel k elektromobilu, dal ho nabíjet... A tak dokola. Dodejme, že 50 kW odpovídá tomu, že byste do nádrže dieselového auta nalili za hodinu 12 až 13 litrů nafty. Tak si to představte se svým současným vozem.

Nakonec to dobře dopadlo, ale tohle byl přesně ten horor, který dříve nebo později s elektromobilem zažijete, i když opravdu nechcete. Zažil jsem něco takového sám, zažili to kolegové z redakce, zažil to třeba i Harry Metcalfe. Je to jako přes kopírák - snažíte se vše předem domyslet tak, abyste nikde nezůstali stát, ale proměnných je při mizerné kapacitě baterek, dlouhé době dobíjení a mizerné infrastruktuře tolik, že dříve nebo později prostě skončíte ve slepé uličce.

Hořce vtipné je, že Stephen se to všechno snaží omlouvat tím, že pro auto mohl udělat víc a problémům předejít. Stephene, promiň, ale je to přesně naopak - udělal jsi pro něj až moc a stejně to nebylo dost dobré. Skoro bychom mu na jeho místě pustili píseň: „Nezkoušej se mě zítra ptát, zda jsem se nemoh' snažit víc. Víš, že mám paty samej šrám, jak jsem ti zkoušel vyjít vstříc.” Přesně takto kolega dopadl. A nakonec byl rád, že s patami samý šrám dojel zpátky do Denveru a mohl sednout do něčeho, co se nechová jako nenasytná a přitom nevěrná žena.

Zdroj: Carscoops

Petr Miler