Autoforum

/

Foto: Pavel Janda, Autoforum.cz

Je to příběh, který byste nevěřili ani hollywoodským scénáristům, přesto se stal. Upřímně řečeno se divíme, že dotyčný svůj vůz nepoznal dřív, ale nepoznal. Policie ani pojišťovna teď neví, jak s případem naložit.

Krádež auta je jedna z největších nočních můr každého automobilového nadšence. Možná to označíte za dětinské a ano, v životě se stanou horší věci, které jsou absolutně nevratné. Jenže tím se dá utěšovat vždy a tragédie typu náhlá ztráta blízkého - díky bohu - nejsou ničím, co by se lidem stávalo každý den. Auta se kradou každý den, auta se kradou každou hodinu, auta se kradou každou minutu, kradou se pořád. A je do značné míry jen věcí smůly, když vůz ukradnou i vám. Odcizit dnes lze cokoli, dokonale zabezpečit nejde nikdy nic a venku na ulici občas zastaví každý. V tu chvíli je pro zloděje ring volný.

Je to nepříjemné z řady důvodů, pro nás nadšence je to ale jakýsi zásah do integrity. Auta milujeme, vytváříme si k nim jisté citové pouto a nechceme, aby je najednou drancoval někdo jiný, natož aby je vlastnil někdo jiný. V tomto kontextu je pak otázkou, zda si vůbec přát, aby případně odcizené auto bylo někdy nalezeno, protože už bude svým způsobem zneužité - je to trochu macešské, ale je to tak.

Když se ale nějaké auto najde, obvykle se to stane dílem náhody, všímavých lidí či policie (bohužel v tomto pořadí, policie po odcizených autech aktivně prakticky nepátrá, a když už nějaké najde, je to zase spíš náhoda). V dnešním případě se tak stalo dílem samotného původního majitele, ovšem bizarně nikoli tak, že by jej hledal a našel. On si jej koupil, ovšem nikoli s vědomím, že vůz kupuje, pořídil si ho náhodou v domnění, že našel auto velmi podobné tomu, které mu bylo odcizeno. Ale bylo to přímo jeho vlastní.

Jak se to mohlo stát? Probírají to kolegové z Road & Track, podle nichž byl vůz ukraden letos 18. února brzy ráno přímo před domem majitele. Šlo o Hondu Civic Type R z roku 2016, tedy opravdu auto, které si pořídí jen nadšenec. Svůj černý „CTR” nepochybně miloval a doladil si k obrazu svému prvky typu zvučnější výfuky, takže byl samozřejmě zdrcen, když zjistil, že vůz je pryč.

Ani v takové situaci ale nezpanikařil a jen o pár hodin později nahlásil krádež na policii a využil místní i automobilové komunity při hledání. Nic z toho bohužel nezabralo, naštěstí ale měl vůz pojištěný, a tak se smířil s inkasem pojistného plnění a koupí jiného auta stejného typu. Dnes už ví, že si koupil dokonce úplně to samé auto, které mu bylo ukradeno, v době jeho pořízení to ale nezjistil

Při hledání náhrady narazil na CTR, který vypadal jako dvojče jeho někdejšího vozu - stejný rok, stejná barva, dokonce stejné zakázkové výfuky. Jenže podstatné detaily se lišily - VIN, registrační značky a dokonce i nájezd byl jiný. Vypadalo to jako jisté štěstí v neštěstí, a tak si auto za 20 tisíc liber, tedy asi 587 tisíc Kč, koupil. A až pak si začal uvědomovat, že si pořídil ukradeného zajíce v trochu jinak nakašírovaném pytli.

Upřímně řečeno se tomu divíme. Máme s kolegy v redakci takový sport, kdy v prodeji identifikujeme auta, která nám dříve patřila. Jsme blázni a jsme blázni dekády, takže nám jich rukama prošly snad stovky a stříbrné Octavie to obvykle nebyly. Také to ale nebyla žádná unikátní Bugatti, přesto musím i za kolegy říci, že když v inzerci zahlédneme ex-vůz někoho z nás, okamžitě se nám zježí chlupy na těle a prostě vnímáme, že je to on. Pak už stačí napsat majiteli s žádostí o ověření VIN, pokud ho sám rovnou nezveřejní...

Pokud si kupujete vozy jako Honda Civic Type R, prostě jich není moc. A když se vezeme určitá kombinace barvy, kol, výbavy, roku výroby, neřku-li tuningu jako v tomto případě, jednoduše to nejde nevidět. Majitel tu tedy musel být buď zabedněný, nebo si prostě moc přát, aby maximálně podobné auto koupil znovu a nedíval se vpravo vlevo. Zloději se navíc nepřetrhli - identifikaci auta změnili dokonale, to ano, ale nechali ve vozy stejné specifické příslušenství, dokonce stejné odpadky, dokonce původní adresy v navigaci. Jakmile tohle všechno majitel viděů, tušil, že je vlastně zpátky doma, což mu následně potvrdilo přečtení původního VIN z řídicí jednotky. Je to prostě jeho vůz.

Šťastný konec? No to je otázka, vlastně to ani není konec. Policie věrna své lajdáckosti šetření případu po tomto zjištění pozastavila, protože auto má přece zase majitel. To je neuvěřitelné, bez ohledu na výsledek trestný čin byl spáchán a někdo se obohatil na úkor jiného, akorát to není tak přímočaré, jak to bývá. V prekérnější pozici je pojišťovna, která vyplatila plnění na koupi vozu, který byl vlastně nalezen a vrátil se majiteli, ten si ho ale musel znovu koupit.

V prvé řadě bychom tedy (znovu) nechtěli být v kůži majitele, který má zpět zneužité auto s pozměněnou identifikací i historií a tušíme, že se k němu všichni otočí zády. Policie už to udělala a pojišťovna také může najít skulinku, proč zrovna v tomto případě neplnit, neboť její pojištění rozhodně neslouží na výdaje spojené s nalezením ukradeného vozu, protože to - byť hodně svérázným způsobem - se tu stalo. Auto prostě už není kradené a patří původnímu majiteli, pojištěnému. Není důvod, aby to, co se stalo v mezičase, šlo k tíži pojišťovny. I kvůli tomu hodně bizarní kauza, co říkáte?

Zdroj: Road & Track

Petr Miler