Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Pomáhat a chránit policii na silnicích příliš nejde. Na těch českých jsou extrémně nebezpečným elementem.

Umět předem rozpoznat nebezpečné řidiče musí chtít snad každý odpovědný šofér. Vyplývá to už z logiky věci - udržovat si odstup nebo se na silnicích zcela vyhnout těm, kteří pro nás představují riziko, je jedna z vrcholných forem prevence. Otázkou ale je, jak takové nebezpečné jedince poznat dříve, než už je pozdě. Nabízí se hned několik cest, většina ale ústí do slepé uličky.

Jednak se můžeme spolehnout na různé hospodské rady. Třeba „BMW X6 si může koupit jen kretén,” nebo „žena za volantem rovná se auto bez řidiče”. Nemůžeme podobným frázím upřít základy v jisté empirii, příliš bychom na ně ale nesázeli - můžeme připustit, že záliba v narcistickém SUV vyžaduje jistou mentální slabost, o kvalitách toho či onoho řidiče to ale mnoho nesvědčí. A ženy, byť se k umnému zacházení s autem zdají být disponovány méně než muži, jsou pro změnu o to opatrnější a nakonec bývají statisticky nebezpečné méně. K podobným závěrům bychom došli při rozboru jakékoli podobné poučky, takže tudy ne.

Pak jsou tu rozličné statistiky, obvykle pojišťoven. Ty již na lehkou váhu brát nelze, neboť obvykle vycházejí z velkých dat a o potenciálním riziku toho či onoho „typu řidiče” leccos vypovídají. Na cestách nám ale bývají k ničemu - že je rizikovým faktorem 60- a víceletý muž z města o počtu obyvatel vyšším než 5 000 je sice pěkné, těžko takového člověka ale na silnici dálku rozeznáme, pokud si to nenechá napsat na záď vozu. Samozřejmě, některé statistiky v tomto směru umí napovědět, když označují za nebezpečnější třeba řidiče BMW nebo SUV. Jenže když začneme tyto výstupy zkoumat, zjistíme, že rozdíly v rizikovosti majitelů aut jednotlivých značek jsou obvykle velmi malé, i když na jednu stranu postavíme Porsche a na druhou Volvo. Rozdíly existují, k jasným závěrům ale nevedou.

Pak jsou tu pochopitelně vlastní oči - špatného řidiče lze zpoza volantu poznat podle jeho chování. Použije dříve brzdy než blinkr, k odbočování doleva se odráží od pravé strany silnice, na dálnici neuhýbá ostatním, vynucuje si prostor při předjíždění... Najdeme spoustu projevů vadného chování, jenže když se s nimi setkáme, může být už pozdě.

Existuje tedy možnost jasně identifikovat řidiče představující na základě jednoznačných dat nesrovnatelně vyšší než obvyklé riziko? A pokud ano, lze nějaké takové jedince na silnici spolehlivě identifikovat i z velké vzdálenosti? Budete se divit, ale na obě otázky lze odpovědět kladně - jednou takovou skupinou jsou policisté ve svých služebních vozech.

Dostali jsme k dispozici čísla o počtu dopravních nehod policejních aut v roce 2014 a ověřili je u policejního prezidia. Ty jsme pak dali dohromady s počtem loni používaných policejních aut jednoduše vypočítali míru pravděpodobnosti, s jakou jedno policejní auto ročně nabourá. Nechceme přehánět, ale výsledek je ohromující, na jinou tak rizikovou skupinu řidičů o takovém počtu na českých silnicích narazíme jen stěží.

Analýza policejních statistik odhalí, že na českých silnicích budeme těžko hledat nebezpečnější element takového počtu - policejní auto

Podle zmíněných dat mělo loni účast na dopravní nehodě 1 327 služebních vozidel Policie České republiky. Na začátku loňského roku přitom celkový počet služebních vozidel Policie ČR činil 8 282 aut. Už vidět tato dvě čísla vedle sebe musí bystřejším zdvihnout obočí, pro ty ostatní jednoduchá matematika. Tento poměr znamená neuvěřitelnou 16procentní pravděpodobnost nehody každý rok pro každé policejní auto. To je opravdu neskutečně vysoká hodnota - jednou ročně nabourá každé šesté, to už nemá daleko ke „skoro každé”.

Pokud by vám tyto hodnoty samy o sobě nepřišly být až tak zajímavé, však máte auto šest let a jednou už jste bourali, podívejme se na situaci v České republice jako takové. V loňském roce bylo u nás registrováno 7,8 milionu aut. I když tím nahráváme policistům, počítejme jen s těmi spolehlivě provozovanými - povinné ručení mělo sjednáno 7,095 milionu vozů. Ty se pak ocitly v celkem 85 859 nehodách.

Dáme-li si tato dvě čísla dohromady, zjistíme, že „průměrný majitel” automobilu v České republice se jednou za rok stane účastníkem nehody s pravděpodobností 1,2 procenta. Běžný řidič 1,2 - policista 16, to je více jak 13násobek, rozdíl nepoznaný jakoukoli statistikou pojišťoven u jakýchkoli dvou velkých skupin řidičů. A na tento nepoměr se můžeme podívat i opačnou optikou - pokud by běžní řidiči bourali tak často jako policisté, stalo by se u nás ročně 1 136 810 nehod - 3 114 denně, 129 každou hodinu, přes 2 každou minutu. To by byla jatka...

O nebezpečném chování policejních aut v provozu existuje i spousta jiných důkazů. Takto bez rozmyslu se otáčela policejní Octavie v roce 2012 u Veselí nad Lužnicí. Tehdy to dobře dopadlo jen shodou okolností...

Připusťme ale, že tato matematika je to jednoduchá až příliš. Jednak tu více než o počet vozů jde o najeté kilometry. V tomto směru nemůžeme sloužit přesnými daty ani z jedné strany, prodeje policejního majetku ze strany ZSMV (Zařízení služeb pro ministerstvo vnitra) ale naznačují, že to s nájezdem aut Policie ČR nebude zase tak horké. Vozy mají zřídkakdy najeto více než 200-300 tisíc kilometrů za 10 let a ani dobře známý případ zhuntované „stíhačky” nenasvědčuje většímu nájezdu. Jistě tu budou extrémy jako dobře známé dálniční Passaty a Superby, na druhou stranu jsou ale také známé případy stovek téměř nebo vůbec nepoužívaných vozů koupených z neznámých příčin. Roční průměrný nájezd tedy bude vyšší než 30 tisíc km jen stěží, spíše tímto odhadem policii opět nahráváme. U průměrného českého řidiče se pak hovoří o průměrném nájezdu okolo 15 tisíc km, to tedy přirozené riziko pro policisty pouze zdvojnásobuje.

Lze také říci, že policistům budou evidovány všechny nehody (snad, pro policisty se opět snažíme najít omluvu, pravidla platí pro všechny řidiče stejná...), kdežto běžným řidičům dovolily někdejší legislativní změny drobné nehody nehlásit. Budiž, množství hlášených nehod to změnilo přibližně o polovinu. I pokud ale vezmeme tyto dva faktory, i pokud připustíme, že třetina aut registrovaných v ČR vůbec nejezdí, pořád bude riziko nehody policisty za volantem policejního vozu násobně vyšší než to běžné.

Závěr analýzy zmíněných dat tedy nemůže být jiný, než že nebezpečného řidiče dobře poznáte také podle stříbrně lakovaného vozu s modrými majáky a nápisy Policie. A troufneme si tvrdit, že v ČR budeme těžko hledat jinou skupinu tisíců aut (řekněme, všechny služební vozy policie nejsou označené), kterou by bylo možné tak snadno rozeznat jako tak nebezpečnou - pravděpodobnost účasti na nehodě přes 16 procent ročně je opravdu extrémní. Pro sbor, který si troufá ostatní řidiče popotahovat za mnohdy bagatelní prohřešky a kázat jim o bezpečném chování na silnicích, je to po našem soudu naprosto tristní vizitka.

Nyní pomiňme, že tento nehorázně zhuntovaný Ford Mondeo ST220 je výsměchem všem daňovým poplatníkům. Za 8 let služby najel 248 tisíc km, spíše nadstandardní počet km na policejní vůz

A protože očekáváme záplavu vášnivých komentářů z počítačů identifikovaných IP adresami *.mvcr.cz, předem zareagujeme na některé očekávané argumenty.

1) „Riziko nehody policejních vozů je při výkonu služby logicky vyšší.” - S tímto nemůžeme souhlasit méně - není jediný důvod, proč by policisté měli přirozeně způsobovat větší množství nehod než jiní. Dostali od právo přednosti v jízdě, nikoli právo chovat se nebezpečně - i v akci musí brát ohledy na své okolí a zvažovat, jaké riziko kvůli čemu podstupovat. Pokud by ostatní řidiči na jejich právo nebrali zřetel, mohli bychom to vzít v potaz, níže ale zjistíte, že policisté při nehodách rozhodně nejsou oběťmi ignorace ostatních. Ostatně, za uplynulá léta byla zdokumentována řada případů, kdy policisté ohrožují ostatní řidiče kvůli naprostým banalitám a bourají jen „aby vyhráli”. Je to bohužel v prvé řadě jejich neschopnost správně vyhodnotit situaci a chovat se přiměřeně tomu, co mohou získat a co mohou ztratit, která způsobuje tento stav.

2) „Policejní auta se nehod účastní, ale nepáchají je, ve službě je nerespektují ostatní.” Musíme vás zklamat - víme také to, že z celkového počtu zmíněných dopravních nehod, kterých se loni policisté účastnili, bylo 661 zaviněno řidiči vozidel Policie ČR a 666 dopravních řidiči ostatních aut. To je zcela obvyklý stav - ať už vezmeme jakýkoli větší počet nehod s účastí jakkoli definovaných řidičů, dojdeme k závěru, že přibližně polovinu nehod způsobili a v přibližně polovině případů byli oběťmi jednání ostatních. Tato čísla rozhodně nenasvědčují tomu, že by ostatní řidiči policisty masivně ignorovali při výkonu jejich práce a nehody se děly kvůli nim. A pokud policisté způsobí nehodu „pod majáky” nesprávným vyhodnocením situace či nezvládnutím řízení, je to úplně to samé, jako když ji jiný řidič způsobí kolizi bez nich. Není žádnou omluvou, že policista chtěl zastavit šoféra s prošlou technickou. Prostě není, nemůže být, snaha udělat něco dobrého není paušální omluvou pro vlastní chybné jednání.

3) „Poldové jsou přece taky lidi...” A ti také chybují, že? Víme, a tak by se podle toho také měli chovat. Máme bohužel pocit, že mnohým z nich (viz nedávný případ dálničního „Top Gunu”) sedlání policejního auta dopřává pocity nadřazenosti, které nekorespondují s realitou. Zbytečné dopravní nehody jsou toho pak jedním z pochopitelných důsledků...

I tohle je výsledek jedné dopravního nehody policejního auta, tehdy naprosto zbytečné...

Petr Miler