Autoforum

/

Foto: Škoda Auto

Není nic špatného na tom, když se někdo rozhodne něco změnit, zlepšit a vyburcuje k tomu ostatní. Je ale špatné, když si z toho udělá svůj životní program a místo cíle už ho začne zajímat jen cesta. Přesně v kleštích takto uvažujících lidí se dnes Evropa nachází.

Před pár dny se mě jeden známý zeptal, proč je dnes Evropa v takovém stavu, v jakém je. A jak je možné, že se během posledních cirka 20 let situace tak rychle změnila z velmi přijatelné na téměř nesnesitelnou. Abych tedy byl upřímný, použil trochu jiný slovník, ale to je jedno, obsah byl ale stejný.

Bez většího váhání jsem mu na to spontánně řekl, že důvodů je sice víc, hlavní je ale jeden: Že společnost stále více řídí lidé nemající k tomu jakýkoli mandát a nemající jakoukoli odpovědnost. Jeho myšlenky se hned stočily k bruselským úředníkům, ale tak jednoduché to není. Podle mě jsou tito lidé jen loutky, třebaže též skoro neviditelné, ve skutečnosti za nitky tahá ještě někdo jiný. Lidé, které bych nazval aktivisty.

Na aktivismu jako takovém není nic špatného, i my jsme nakonec na našem webu někdy trochu aktivističtí. Snažíme se vyburcovat společnost k tomu či onomu, co upřímně považujeme za správné. A buď se k nám přidá, nebo nikoli. Rozdíl mezi námi a - řekněme - profesionálními aktivisty, je v tom, že zatímco náš aktivismus končí tím, kdy je dosaženo nějakého cíle, jejich aktivismus nekončí nikdy. Nikdy.

Tito lidé velmi pravděpodobně svého času také bojovali o nějakou věc, k napravování toho ve společnosti bylo nezřídka mnoho. Problém byl a je jen v tom, že když nějakého ušlechtilého, upřímně kýženého cíle dosáhli, neskončili. Možná jim zachutnal úspěch či mediální pozornost, nejčastěji jim ale zachutnaly peníze. Zjistili, že z takového aktivismu se dá dobře žít, protože se vždy najde dost lidí, kteří nechtějí být aktivističtí, ten či onen aktivismus rádi podpoří. A nebo s ním alespoň spojí své jméno, však proč by - a teď si záměrně vymýšlím - Kosmická banka nechtěla být vidět mezi sponzory Dětí vesmíru? Ději tak volají po dalším a dalším čemkoli, aby měli práci, činnost a mohli se živit tím, co je vlastně baví, i když to nejenže není k ničemu, je to nezřídka i kontraproduktivní.

Tohle není žádná konspirační teorie, aktivismus zachází za hranice rozumného v tisících oblastech. Cíle jsou stále ušlechtilé, to je v pořádku, jejich rozumné míry ale bylo obvykle dosaženo už dávno. Je sice pravda, že dosáhnout stoprocentního čehokoli je hezké, nikdy to ale není efektivní. Ta poslední procenta bolí a společnosti více berou než dávají - je třeba se smířit s tím, že nebudeme žít ve společnosti bez emisí, zranění nebo předčasných smrtí, prostě se to nedá vymýtit. Je třeba snažit se o co nejlepší výsledek, ale jen v rámci reálně dosažitelného, pak se soustředit na něco jiného. Tohle ale oportunistický aktivismus nedokáže, je černobílý a podle toho dopadá.

Zmíním pár nám blízkých oborů, které ukazují zvrácené dopady takového aktivismu, příkladů by ale mohlo být skoro nekonečno.

V současné době je v automobilovém světě tématem číslo jedna elektromobilita, která je v prvé řadě zhovadilým dopadem aktivismu ad absurdum. Není nic špatného na tom elektrická auta chtít, mít, vyrábět, je ale naprosto zvrácené chtít je jako jediné řešení pro všechny lidi a místa bez rozdílu. Naprosto zvrácené, nesmyslné, neefektivní. Výpočty, proč tomu tak je, si na našem webu najdete v nespočtu článků, ale proč se vůbec o něco takového usiluje? Protože si to aktivisté vykřičeli, zatímco vy jste byli doma nebo v práci a nenapadlo vás, že by se taková pitomost vůbec někdy mohla stát realitou.

Začalo to v době, kdy emise aut byly reálným problémem, však si vzpomeňte, jak silnice vypadaly v 80. a 90. letech - člověk ani nepotřeboval žádnou měřicí stanici, aby viděl nebo cítil, že vedle té staré nákladní Tatry nebo startující Škody 120 nelze existovat. Začalo se tlačit na rozličná řešení a bylo to v pořádku. Tento problém byl ale dávno vyřešen, na silnice už se léta nedostane auto, které znamená skutečný ekologický problém, už před léty bylo popsáno, že moderní diesely vzduch dokonce čistí. Ale aktivismus jede dál.

Vezmou se mikrogramy něčeho na něco, 200 je moc, 100 moc, je 50 je nakonec taky moc. Takže jdeme za nulou, kterou - ejhle - vygeneruje jen auto, které „jede na komín” o pár bloků dál. A kdyby to náhodou někdo prokoukl, přidá se ještě velmi složitá, efekty velmi vzdálená, pro normálního člověka obtížně srozumitelná problematika okolo CO2, kterou sice elektromobily také nespasí, ale když mají „u výfuku” 0, je to nula. Je to krásné, žádný velký problém sice neexistuje, aktivistické skupiny ale mají program do roku 2035, kdy je budou pro lepší svědomí platit samy automobilky. To ale jen aby jim v roce 2035 bylo řečeno, že elektromobily jsou sice povinné a emisí CO2 je 0, ale všechno není až tak krásné a bude třeba něco dělat třeba s pevnými částicemi z brzd.

Kdy to skončí? Nikdy, dokud těmto lidem nebude někdo schopen říci dost, nechat je chvíli vykřičet jako malé děti a pak je nechat najít si lepší práci. Je to kruté, ale je to tak.

To samé lze vztáhnout v boji za bezpečnost na silnicích a prosazování všemožných restrikcí. Znovu, byl to problém, bylo relativně snadné v autě umřít, mrtvých a těžce zraněných bylo vzhledem k intenzitě dopravy hodně. I v tomto ohledu se ale mnohé změnilo a zatímco zabít se v autě v roce 1985 bylo tragicky jednoduché, dnes to chce velmi nepravděpodobnou shodu okolností, aby se to stalo. Nechci to bagatelizovat, ale auta se stala skutečně extrémně bezpečnými a nesporně tomu přispěl i aktivismus některých lidí, třeba dnes už zesnulého Maxe Mosleyho. Ale i když je třeba pokračovat dále, není možné hnát káru pokroku dál stejným tempem, prostě není.

Dnešní profesionální aktivisté budou volat po snížení rychlosti až na 10 km/h a stále tvrdší tresty za to či ono, nemluvě o rozličných jiných opatřeních přímo na silnicích. Měl by se ale najít někdo, kdo před takovými požadavky nebude couvat, podívá se na statistiky a řekne, že loni zemřelo na českých silnicích 470 lidí, z nichž ale „jen” 222 z nich (tedy méně než polovině) vyhasnul život v osobních autech. A kdybychom začali zkoumat, v jakých autech to bylo, přišli bychom jistě na to, že většina úmrtí se odehraje ve starých plechovkách, i když tvoří relativně malé procento aut provozu.

Tenhle problém prostě už do značné míry neexistuje, rozhodně není takový, jak je prezentován a jeho většinu by dále vyřešila obměna automobilového parku a přirozený vývoj. Pochopitelně nechci, aby někdo umíral za volantem, bude mě rmoutit, když v autě zemře moje žena, bude mě dokonce rmoutit, když v autě zemře vaše žena. Ale možná není od věci se smířit s tím, že při těch milionech a miliardách autokilometrů, které jsou našich silnicích najety co chvíli, prostě občas někdo umře. 162 mrtvých řidičů (zbytek z oněch 222 lidí jsou spolujezdci) osobních aut při asi 1 200 sebevraždách ročně mi nepřijde jako problém, pro který by měl národ vycházet do ulic. To už mě více děsí skoro stejný počet mrtvých chodců a cyklistů...

Je prostě vždy třeba se na věci dívat komplexněji, ne jen optikou jednoho problému a ignorovat jiné negativní dopady jeho řešení. Takový australský NCAP nyní pod tlakem aktivistických skupin požaduje, aby všem novým autům na trhu zůstala funkční elektrická okna i po 10 minutách pod vodou. Musím se hořce smát. Nepochybuji o tom, že je to potenciální problém, když sjedete s autem do rybníka a neopustíte ho včas, dveře otevřete jen poté, co částečně stáhnete okna. A když nefungují... Docela by mě ale zajímalo, při kolika nehodách došlo k úmrtí posádky přesně z tohoto důvodu. Stalo se to možná jednou za 10 let? Pro to budeme miliony nových auta vybavovat jistě drahým a těžkým řešením? Nedává to žádný smysl, ale když to nebude, bude se křičet.

Mohli bychom takto pokračovat ještě dlouho, od aktivismu na poli tzv. fact-checkingu až po boj za práva menšin. Je to vždy jeden a ten samý mustr - problém možná existoval a pokud, byl v rámci rozumných možností do značné míry vyřešen, problémy se ale hledají dál, protože... přece nezavřeme kancelář a nepůjdeme dělat něco produktivního.

Možná si nyní říkáte, že zvrácený aktivismus sice existuje a jeho požadavky jsou nesmyslné, přikládám mu ale příliš velký význam. To si bohužel nemyslím a dopady vidíme dnes a denně. Pořád platí, že nejvíc slyšet je ten, kdo nejvíc křičí. A protože aktivisté křičí hodně - a málokdo je schopen se nad to povznést a ignorovat to -, dočkávají se zastání v až nemyslitelných případech.

Znovu jen dva případy zvrácené efektivity tohoto „systému”. Nedávno jsem si přečetl knihu Jeftovy děti, jež očima dvou lidí, které vychovaly stejnopohlavní páry, reflektuje vliv takového dospívání na další život. Normální kniha, reflexe reality, zkušenost dvou lidí. Tuto knihu se ale přes prvotního odhodlání rozhodl původně oslovený český vydavatel nepustit do oběhu z obavy z reakcí různých LGBT komunit (nebo jak se tomu říká, nemám o tom žádné ponětí, je mi to jedno - ať asi každý žije jak chce a nechá se přeoperovat třeba na Rákosníčka). Co to je? Už ani nereagujeme na křik, už se jen bojíme, že by se mohlo křičet. Nakonec ji vydala jakási česká neziskovka a dnes je kvůli tomu (jistě týmiž lidmi) osočována z podpory Putinova Ruska. Co to je? Co má kniha dvou amerických autorů společného s Putinem?

Jiný příklad. Můj kamarád z vysoké školy působí v bankovnictví a nedávno mi jen tak pro zajímavost poslal (pravda nezávaznou, ale to tu není až tak podstatné) vzorovou šablonu zkoumaných informací připravenou Českou bankovní asociací pro prověřování žadatelů o úvěr z řad firemních klientů. Mezi ně také patří: „Informace o protestech nevládních organizací proti klientovi nebo jeho činnosti, případně výhrady dalších zainteresovaných stran.”

Znovu: Co to je? Co je ksakru bance po tom, zda má nějaká nezisková organizace, rozumějte aktivisté, nějaké výhrady proti vašemu podnikání? Dává to mimochodem docela dobrý návod, jak vašemu konkurentovi zkomplikovat život. Nabídnete lepší produkt? Ne, proboha... Přece zaplatíte nějaké neziskovce, aby šla před jeho provoz orodovat za něco, jedno za co, něco už si vymyslí. Najednou je tu škraloup v podobě „protestů nevládních organizací a výhrad dalších zainteresovaných stran” a žádost o úvěr letí do koše. Že děláte dobrý byznys? Nezájem. Že jste 20 let v zisku? Nezájem. Že máte kladné vlastní jmění ad infinitum? Nezájem, neziskovka protestuje, takže váš byznys stojí za starou bačkoru, nazdar.

Jsou to vlastně jen nevýznamné ukázky toho, jaké moci se všemožným aktivistům dostalo. Jsou zvoleni sami sebou a odpovědní nikomu, přesto mají možnost ovlivňovat naše životy. V kleštích tohoto zvráceného, zcela nedemokratického uspořádání se nyní Evropa (a nejen Evropa, tady to ale vidím nejjasněji) nachází a čím více tito lidé dostávají prostoru, tím více se v jejich područí ocitáme.

Tak až se příště budete divit, jak je možné, že jste ve volbách zvolili to či ono, přineslo to úspěch a svět kolem vás vypadá pořád stejně mizerně (neříkal Petr Fiala, že zákaz spalovacích aut v roce 2035 nepřipadá v úvahu?), vzpomeňte si na tyto řádky. Stále více nám vládnou tito lidé, kteří si z „boje za něco” udělali životní program. A s klidným svědomím z toho žijí na náš úkor.

Zdroje dat a dalších faktických bodů: Policie ČR, ČBA, Seznam Zprávy, ANCAP

Walter Kraft