Autoforum

/

Foto: Mercedes-Benz

A nebavíme se o žádných vrcholných manažerech, ale o lidech v docela obyčejných pozicích - i nijak významný zaměstnanec v administrativě si může přijít na víc než 7,5 milionu korun, pokud se vzdá své současné práce. O čem to asi svědčí?

Nikdo z manažerů dotčených firem to neřekne naplno, neboť je to velmi nepopulární a zavání to přiznáním vlastního selhání, velké německé automobilky jsou ale až po uši v problémech. Zejména kombinace nepodařené sázky na nežádaná technická řešení, která spoustu peněz stojí a minimum přináší, ztráta pozic v Číně a zanedbání snah o efektivní fungování v evropských, hlavně pak německých závodech vede k tomu, že vykazují stále horší ekonomické výsledky a nevidí cestu, jak by využily svých současných kapacit.

Je jedno, kam se podíváme, všude je to podobné. Audi má za sebou příšerný rok a musí se zbavit nejmíň 7 500 lidí, Mercedes je na tom podobně a zbaví se dokonce 20 tisíc lidí, tisíce lidí musí opustit i relativně malé Porsche, o Volkswagenu ani nemluvě. Tohle firmy přiznat musí, jsou to pořád veřejně obchodované akciové společnosti, navíc se s tím pochopitelně musí nějak veřejně vypořádat směrem ke svým vlastním zaměstnancům. Obvykle jsou u toho ale řeči o „sociálně odpovědné transformaci vedoucí k úpravě počtu zaměstnanců v nepřímé oblasti” a podobná mytická prohlášení mající navodit dojem, že je to vlastně jedna velká „pohodinda”.

Není.

Platí to nejen pro samotné zaměstnance, z nichž někteří prostě přijdou o práci, pokud nejsou součástí „těch správných” kolektivních dohod (a někdy stačí málo, že Volkswagene?), ale i pro ony firmy. Nepochybujeme o tom, že se samy snaží o to, aby vysloveně propustit musely minimum lidí a maxima se zbavily nenahrazováním těch, kteří odchází do důchodu, najdou si jinou práci apod., protože je to pro ně nejsnazší a nejlevnější. Když ale dojde na avíza takových záměrů, obvykle jedním dechem dodáváme - tohle prostě nemusí stačit.

Jednak se firma může chtít zbavit víc lidí, než „demografická situace” (řekněme) dovoluje, jednak očekávání opakování dřívějšího vývoj na tomto poli nemusí stačit. Pokud se všude propouští, přirozená fluktuace zaměstnanců je logicky nižší a víc lidí než obvykle se drží svého džobu jako klíště. V tu chvíli musí automobilky posunout celou hru ještě o stupínek výš. A přesně to se děje.

Informuje o tom německý Handelsblatt, který stvrzuje, že německé automobilky dnes musí jít za hranici výše popsaných mechanismů a zaměstnanců se zbavovat i jinak. Za příklad si bere Mercedes-Benz, který potřebuje pročistit i řady administrativního personálu, který je krytý z našeho pohledu naprosto absurdní dohodou znemožňující kohokoli propustit z organizačních důvodů až do roku 2034 (!).

Chápeme, každý má rád „jistotu práce” a kolektivní smlouvy jsou tu od toho, aby zajistily víc moci nad smluvními vztahy zaměstnaneckým organizacím. Ale kdo proboha může podepsat dohodu, která někomu garantuje práci na 10 let dopředu? Rok dva budiž, řídit automobilku je jako kormidlovat Titanic a málokdy je vůbec možné nějaké podstatné organizační změny realizovat dřív. Ale tohle hraničí s nezodpovědností, neboť nikdo nemůže mít tušení, kolik zaměstnanců bude potřebovat za 10 let.

Tak či onak, tyto dohody existují a v Německu jsou celkem běžné. Jejich následkem pak pochopitelně není to, že byste 10 let museli zaměstnávat někoho, pro kterého ve firmě není absolutně žádná práce, ve výsledku to jen uměle zvyšuje cenu odchodu a staví další bariéry efektivity fungování společností jednajících s takto svázanýma rukama, což Evropu pomáhá činit nekonkurenceschopnou. Tak či onak: Stalo se. A pokud se automobilka chce takto krytého člověka zbavit, může sáhnout jen po dohodě s ním, takže dosáhnout jeho „dobrovolného” odchodu výměnou za nějaké plnění. Co třeba nové auto? Zapomeňte, většina nových aut stojí drobné vedle toho, co si i docela tuctoví zaměstnanci mohou z německých automobilek na cestu odnést.

Handelsblatt s odvoláním na dokumenty, které získal od zaměstnanců Mercedesu s pomocí firemního intranetu, konkrétně uvádí, jaké peníze společnost lidem nabízí, aby se dál na nic neptali a prostě šli. Podobné nabídky dostane během následujících pěti týdnů celkem 30 tisíc (!) administrativních (!, co tam dělají?) pracovníků firmy a hovořit o velkorysosti je tady slabé slovo. Tohle je vrchol absurdity z jakéhokoli relevantního úhlu pohledu.

Každý z těchto desítek tisíc lidí tedy dostane šanci čestně opustit potápějící se loď za sumu, jejíž přesná výše se odvíjí od pozice, dosavadního platů a odpracovaných roků. Konkrétní nabídky jsou skutečně fascinující - například 55letý vedoucí týmu, tedy skutečně součást nízkého managementu, který si dnes přijde 9 000 Eur měsíčně (225 tisíc Kč) má 30 letech praxe možnost odejít z firmy s víc než 500 tisící eury (přes 12 milionů Kč).

Možná si řeknete, že to je nějaký extrém, ale i docela obyčejný 45letý úředník řídící jen sám sebe má po 20 letech ve společnosti firmě nárok na odstupné ve výši přes 300 000 Eur (přes 7,5 milionu Kč). A i zcela řadový zaměstnanec ve věku okolo 30 let a jednotkami roků praxe může odejít se 100 000 eury (2,5 milionu Kč) v kapse. Nabídku jistě nebude moci využít všech 30 tisíc lidí, dostanou je ale všichni a reakce na ně přestane firma přijímat v momentě dosažení požadovaného nového stavu nebo k 31. červenci tohoto roku.

Můžeme si o tom myslet cokoli, nakonec to ale ukazuje jedno: Jak velké míry zoufalosti německé automobilky dosáhly. Podobné zlatavé padáky nerozdává Mercedes kvůli tomu, že by to byl hodný strýček jménem Třícípá Hvězda, ale proto, že se mu to vyplatí. Prostě je pro ně levnější někomu dál 10 „mega”, než aby dál zaměstnával drahé lidi, které nepotřebuje.

Anebo se na to dá dívat ještě jinak: Místo toho, aby přemýšlel nad tím, co a jak vyrábět, aby i těchto zaměstnanců de facto nasmlouvaných na dalších 10 let dopředu využil, raději bude vyrábět nechtěné, nesmyslné či jinak neprodejné věci smířen s tím, že to jeho byznys zmenší natolik, že dopředu ví, že se mu desítky tisíc drahých vyhazovů vyplatí.

Nevíme, co vyznívá lépe, jedno je ale jisté - jsme svědky sebedestrukce evropského průmyslu v přímém přenosu, která nemá základ v ničem jiném než hloupých ideologiích. A zdá se, že většině lidí je to úplně ukradené a bude toho dokonce ráda součástí. Tak šťastnou cestu do lepší budoucnosti, ostatně někteří z dotčených lidí v Mercedesu to mohou brát jako výhru v loterii...

Zdroj: Handelsblatt

Petr Miler