Autoforum

/

Foto: Zařízení služeb Ministerstva vnitra ČR

Rychlá policejní auta jsou do služby uváděna s velkou pompou, ale jak končí? Třeba jako tohle Mondeo - po pouhých 248 tkm je z něj zhuntovaný vrak.

Přemýšleli jste někdy nad tím, kolik auto musí mít najeto, aby bylo definitivně zralé na odpis, odvoz na vrakoviště nebo roztavení ve vysoké peci? Odpovědí samozřejmě není žádné konkrétní číslo. Pokud vyloučíme těžkou dopravní nehodu, o provozuschopnosti vozu a tím pádem i jeho zbývající životnosti povětšinou rozhoduje jen jeho uživatel - způsob zacházení, péče, ochota a možnost investovat do oprav, to vše hraje klíčovou roli v tom, jak moc vůz vydrží v „aktivní službě”.

Pokud vůle starat se o auto alespoň adekvátním způsobem chybí a navíc je uživatelem daného automobilu někdo, kdo nemusel platit za jeho pořízení, výsledek bude povětšinou pouze jeden. A pro příklady nemusíme chodit daleko.

Vzpomenete si ještě na flotilu osmnácti Fordů Mondeo ST220, které v roce 2004 pořídilo Policejní prezidium ČR za dvanáct a půl milionu pro dálniční oddělení? Představena byla s velkou pompou, následně kritizována za rozmařilost a obratem razantně obhajována, protože prý bylo neúnosné, aby policie jezdila k dopravním nehodám pomalu a prodlužovala tak riziko vzniku srážky většího počtu aut v daném místě. Názor na logiku takového hájení si jistě každý udělá sám, především pak v kontextu dnešní doby, kdy je nám předkládáno, jak je rychlost špatná a kromě toho si uvědomí, že inkriminovaným Fordům chyběly v zadní části jakékoli reflexní prvky a dá je do souvislosti s několika případy, kdy byly na dálnici smeteny druhým autem. Ostatně i pozdější případy policejních Passatů, jako jsou třeba ty z dálnice D8 anebo z Dobříši ukazují, jak jsou ve skutečností všemožné policejní „interceptory” využívány v praxi.

To je ale jiný příběh. Nás zaujal opačný konec životní dráhy těchto aut, který se zatím médiím zdaleka vyhýbal. Jak končí taková bývalá „dálniční stíhačka“, která se dožila vyššího věku a neskončila v nějaké hromadné dopravní nehodě?

Takového auta si totiž na stránkách Zařízení služeb Ministerstva vnitra ČR všiml náš čtenář. Na první pohled je to banální nabídka, možnost koupit si kus použité policejní techniky, na jejíž bílé karoserii zůstaly poněkud nevkusné stopy lepidla po zelených pásech a nápisech Policie. Snad by nemusel být problém odstranit je bez dalšího poškození laku a autu tím zajistit trochu vyšší prodejní cenu. Když se ale do inzerátu vedeného pod číslem 2323 začtete pořádně a projdete přiložené fotky, zjistíte, že v tomto případě by to vážně nemělo smysl. Kosmetické vady totiž nejsou hlavním problémem, tohoto Mondea ST220. Je ve srovnání s očekáváním doslova na hadry.

Žalostný stav zevnějšku pokračuje poničeným nárazníkem a blatníky nebo poškozenými koly. Ještě větší tragédií je pak pohled do interiéru. Chybějící mřížka výdechu ventilace nebo část středového panelu (v rámci aktivního používání na tomto místě zřejmě byla jiná technika, komu se asi hodila ta původní?) jsou jen odpornou třešinkou na dortu, byl by tu i propadlý ovladač klimatizace, sedřený volant nebo plasty ve výplních dveří. Prakticky všechno, na co se podíváte, je poškozené, a to je třeba říci, že fotografie vozu jsou k dispozici jen ve velmi nízkém rozlišení, které celou tu hrůzu dobře maskují. Přesto je vidět, v jakém stavu toto auto je - dezolátní je slabé slovo.

A to jsme si zatím prošli jen viditelné záležitosti - vůz má totiž ke všemu i zadřený motor. Jistě, stávají se i takové věci, nicméně v případě atmosférického vidlicového šestiválce Duratec 30 o objemu 3,0 litru nejsou selhání mazání nebo jiné závažné potíže zrovna typické. Naopak, pohonná jednotka měla slušné renomé a takovou výdrž, že ji Lee Noble po úpravách vybavil dvojicí turbodmychadel a úspěšně prodával ve svém sportovním modelu M400. Upravená atmosférická verze zase vykazovala značnou spolehlivost v závodních plackách Juno SS3 V6. To určitě nemusí být směrodatné, každopádně jistý náznak odolnosti tím motoru upřít nelze.

Pohonná jednotka policejního Mondea po smrti má najeto něco přes 240 tisíc kilometrů, což není málo, na auto střední třídy s tímto pohonem je to ale zlomek obvyklé životnosti. I na domácích inzertních stránkách najdete v této chvíli dost funkčních kousků, které mají od 260 do 300 tisíc a rozhodně vypadají, že jsou v zásadně zachovalejším stavu. Už podle stavu předního nárazníku si patrně uděláte názor, jakým způsobem bylo s autem zacházeno, případně jaký servis mu byl poskytován.

Pateticky fňukat nad žalostným stavem jednoho Mondea, které ročně najelo v průměru kolem třiceti tisíc kilometrů, vám možná přijde nemístné. Ale to by nesmělo jít o automobil, který byl pořízen a provozován z daní nás všech. Za těch osm let má asi leccos za sebou, ale tohle ani při sebelepší vůli nelze nazvat „přiměřeným opotřebením“, ať se na to díváme jakkoli.

Jistě, kdyby auto bylo v perfektním stavu, prodávalo by se o pár desítek tisíc korun dráž a veřejné rozpočty rozkrádané po miliardách by to asi nespasilo. Ale není právě tohle symbol způsobu, jak „pěkně” stát hospodaří se svěřeným prostředky? Jak je zacházeno s věcmi, které zaplatil někdo jiný, a tak je možné je v klidu ničit? A jak to státním organizacím vlastně přijde být úplně normální, když se nestydí vystavit se na svůj web nabídku majetku, o nějž se nejsou s to ani před prodejem postarat tak, aby nevypadal jak žalostná troska? Je to smutné, ale obáváme se, že úplné stejně se s našimi daněmi zachází na všech úrovních, ať už jde o desítky tisíc, nebo o desítky miliard. Však on je „někdo” zaplatí...

Pro srovnání - takto vypadá stejně staré Mondeo ST 220, které ujelo jen o 6 tisíc kilometrů méně a o které se někdo zjevně dobře staral. jeho prodejní cena je nesrovnatelně vyšší

Miro Mihálik