Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Evropanům vesměs zoufale chybí principielní přístup k vnímání svobody slova. Jeremy Clarkson z Top Gearu to vnímá a nebojí se o tom mluvit.

O motoristickém pořadu jménem Top Gear se na našem webu zmiňujeme často, podobně často ale hovoříme také o tom, že nepatříme mezi jeho zatvrzelé příznivce. Dění kolem něj prostě sledujeme, jinak ale nehoříme pro snahu britského tria dělat rozruch snad za každou cenu. Novinařina jistě nevyžaduje upjatý styl, aby byla fakticky správná, však i my vám řadu témat předkládáme v uvolněnější formě. Práce novináře by ale nikdy neměla slevit ze snahy balit do atraktivnějšího obalu jen skutečné informace, reálně zjištěné závěry či autenticky vlastní názory. A u Top Gearu už si delší čas nejsme jisti, zda se tohoto pravidla drží.

Tato pochybnost nás ale nevede ani k paušálnímu odporu ke všemu, co lidé z Top Gearu udělají či řeknou. Ani oni často neztrácejí zdravý úsudek a smysl pro realitu, navíc se svůj názor nebojí říci, třebaže tím riskují své teplé místo v redakci. Jeremy Clarkson jako nejviditelnější z trojice moderátorů pořadu je se svými poznámkami s nejrůznějším tématům vidět nejvíce a máme pocit, že svou poslední glosou v Sun Motors uhodil hřebíček na hlavičku.

Na tomto místě jistě nemusíme připomínat, co se stalo 7. ledna tohoto roku v Paříži. Pokud byste poslední týdny strávili po jeskyních, řekneme jen, že dvojice Francouzů vyzbrojená samopaly a dalšími zbraněmi vtrhla do redakce „tamního Dikobrazu” jménem Charlie Hebdo (týdeník Charlie) a postřílela celkem 12 lidí, povětšinou členů redakce. Důvod? Prostě se jim nelíbila jejich práce, zejména karikatury spojené se symboly islámu, a tak se s ní vypořádali po svém.

Co se strhlo poté, byla na jednu stranu dojemná vlna solidarity. Na druhou stranu ale šlo o naprostou faleš a demonstraci neschopnosti milionů lidí vnímat dění kolem sebe v širším kontextu. Rozumný člověk musel mnohokrát pozvednout obočí poté, co viděl záplavy Evropanů vyjadřovat podporu svobodě slova v momentě, kdy na Starém kontinentu dávno nic takového nerespektujeme.

Svoboda slova buď je, nebo není. Může to být jen princip, absolutní a nedotknutelný, nic jiného. V místech, kde nemůžete říci, že holocaust nebyl, že Hitler byl skvělý člověk, kde si nemůžete na triko připnout svastiku, kde se o ní dokonce nesmí ani zpívat... kde nesmíte dát najevo asi milion nejrůznějších postojů, prostě žádná svoboda slova neexistuje. Dávno. Demonstrovat za ní můžeme a my bychom to i rádi udělali, neboť jsme přesvědčeni, že svoboda slova má být nedotknutelná a že pouhým slovem žádný trestný čin spáchat nelze. Je to jediný ospravedlnitelný princip, neboť není možné nestranně posoudit, co je už dost špatné a co ne. Popírání holocaustu se jistě dotkne spousty lidí, jejichž příbuzní zemřeli v koncentračních táborech, může je to i rozplakat. Je to smutné, ale pokud nějakému muži řeknete, že jeho žena je ošklivá a hloupá, také se ho to jistě dotkne a také z toho může plakat. Za to první trestáni budete, za to druhé nikoli. Co je to za princip?

Je prostě třeba se smířit s tím, že říkat si může opravdu každý cokoli a každý se s tím musí umět vypořádat sám. Třeba obyčejným závěrem, že to či ono stanovisko prostě není moudré - popíraní holocaustu bude pro naprostou většinu lidí hloupost a tím to má skončit. Kdyby o něco takového lidé v ulicích usilovali, bylo by to příjemné zjištění, jenže oni nic takového nechtěli. „Byli jen Charlie”, nechtěný symbol nejednoznačnosti přístupu společnosti k celé této věci krátkozrace dávaný najevo v záplavě emocí všeho druhu.

Můžete namítnout, že třeba usilovali o totéž, co zmiňujeme výše, ale tak to rozhodně nevypadá. Nebo jste viděli miliony lidí demonstrovat za svobodu slova poté, co začali být komik Dieudonné a desítky dalších pronásledováni za údajnou podporu terorismu? „Já se cítím jako Charlie Coulibaly,” to je vše co řekl Dieudonné a byl zatčen za podporu terorismu. Tohle se dělo ve Francii týden poté, co se horovalo za svobodu slova. Co je to za princip?

Svoboda slova v Evropě neexistovala, neexistuje a podle všeho ani existovat nebude. Musíte si dávat pozor na to, co řeknete a ani nevíte, co to zítra bude. „Já se cítím jako Kamil,” říkám osobně. Snad jsem tím nic nespáchal, ale jistý si nejsem, možná nějaký terorista Kamil včera někoho zavraždil a já to teď schvaluji a podporuji...

Na něco podobného v pondělí v Sun Motor upozorni svou krátkou glosou i právě Clarkson. „Po roztržce s H982 FKL v Argentině mnozí komentátoři řekli, že jsme urazili místní obyvatele, a tak jsme si zasloužili odvetu. Je zvláštní, že úplně ti samí komentátoři jen o měsíc později říkají, že kreslíři časopisu Charlie Hebdo měli plné právo urážet, koho se jim líbí. (...) Takže můžeme urážet, nebo ne?” ptá se doslova Clarkson.

Naráží tak na to samé, co my o pár řádků výše. K celé věci lze zaujmout různá stanoviska, žádné ale nesmí postrádat nějaký princip. Nelze na jednu stranu dělat z karikaturistů Charlie Hebdo hrdiny, bojovníky za svobodu slova a na druhou stranu z popíračů holocaustu kriminálníky. Všichni jen říkají, co si myslí - někoho to uráží, někomu to imponuje. A nelze se řídit tím, kolik je jedněch a kolik druhých - tohle není věc demokracie, ale svobody. Ta buď je, nebo není, pro každého, nebo pro nikoho, nelze ji někomu přisuzovat či odebírat ad hoc na základě veřejné podpory či odporu.

To samé pak platí o tom, jak hodnotíme - řekněme - „nezákonné” důsledky některých svobodných projevů. Svobodu slova nemůžeme bránit jen tak, že výroky netrestáme, musíme bránit i všem formami násilí, které vyvolá. Pokud urazíte něčí ženu, nemůžeme akceptovat, že na vás dotyčný vezme nůž. Pokud urazíte čest argentinských vojáků, nemůžeme akceptovat, že vás vyrazí „lynčovat”. A pokud urazíte proroka Mohameda, nemůžeme akceptovat, že vás muslimští fanatici přijdou zastřelit. Je to stále jeden a tentýž princip - nelze přijmout jedno a nepřijmout druhé.

Pochopitelně lze namítnout, že Clarkson a spol. se Argentinců dotkli v jejich vlastní zemi zatímco Francouzi si z muslimů utahovali na dálku. Ale je to pravda, když muslimové - evidentně - žijí i ve Francii? A i kdyby to pravda byla, je to vážně v dnešním světě podstatné, kde něco takového uděláte?

Tak jako většině lidí chybí schopnost vnímat svobodu slova principielně před zákonem, chybí jim i schopnost vnímat ji principielně ve vlastní hlavě. Pochopitelně si o všem řečeném může každý myslet co chce, nelze si ale osobovat právo rozlišovat, který názor je „správný” a který ne a na základě toho rozličně hodnotit i míru oprávněnosti důsledků jeho vyřčení. Říkat své názory je možné, tečka. A chránit jejich autory před násilnými reakcemi okolí je nutné, tečka. O oněch názorech diskutujme, souhlasme s nimi, odmítejme je. Ale nedělejme pro jejich pouhý obsah z autorů kriminálníky ani neschvalujme jejich jiné než znovu slovní odsouzení - „lynčovat” redakci Top Gearu važně nebylo o nic lepší než vystřílet redakci Charlie Hebdo...

Zdroj: Sun Motors

Petr Miler