Autoforum

/

Foto: BMW

Za naprosto nesmyslnou a nepochopitelnou označuje podobu bizarně vyhlížející novinky BMW člověk, který navrhl mimo jiné původní X5. Až se mu nechce věřit, že by u firmy dělali dnes takoví diletanti a pokouší se proto najít úmysl, s jakým BMW takový paskvil stvořilo.

Amerického designéra marockého původu Franka Stephensona nejspíše nemusíme představovat, koneckonců za něj hovoří jeho díla. Jde totiž o autora jedněch z nejznámějších aut celé historie od Fordu Escort Cosworth přes první novodobé Mini až po řadu moderních Ferrari a Maserati. On sám se ovšem cítí být duševně spojen hlavně se značkou BMW, pro kterou pracoval a opouštěl ji na pozici šéfdesignéra. Právě za jeho éry vznikly bavoráky považované za jedny z těch nejkrásnějších a nejvíce nadčasových, během své jedenáctileté štace pak navrhl i BMW X5 první generace. Jak navíc dodává, své dětství strávil na zadním sedadle BMW 2002, načež je vlastně pochopitelné, že by pro mnichovskou automobilku dýchal.

O to více pro něj bylo šokem, když značka odhalila koncept XM. Teprve druhý samostatný model sportovní divize v její historii jej zasáhl dokonce natolik, že musel s hodnocením nějaký moment počkat. V prvé chvíli měl totiž chuť prohnat si kulku hlavou. Nicméně ani nyní nemá daleko k sebevraždě, přestože nakonec na voze dokázal najít i nějaká pozitiva. Konkrétně pak dvě, kdy tím prvním je vykrojení v přední části kapoty, které vhodně navazuje na ledvinky pod ní.

Druhým kladem je černá boční linka, jenž maskuje kliky dveří. Ovšem tak jako má každá mince dvě strany, tak se Stephenson dívá pozitivně i negativně rovněž na tento prvek. Dle něj je totiž na vůz až násilně naroubovaný, čemuž se vlastně nemůžeme divit. V případě XM totiž designéři evidentně nevěděli, jakým směrem se vůbec mají vydat. Pokud tedy koncept něco vystihuje, pak je to chaotické slepení bezpočtu linií, které nedávají smysl, nenavazují na nic a nepředchází ničemu.

Jde o jeden z důvodů, proč BMW XM vzbuzuje spíše negativní reakce. Co totiž možná vypadalo dobře v rámci úvodního zadání, se nepovedlo překlopit do líbivé reality. Třeba čelní ledvinky jsou vedle titěrných světlometů skutečně příliš veliké, až obludné. Příliš s nimi přitom nekoresponduje velmi krátký převis, který při pohledu z boku navozuje dojem, že původně byly partie mnohem delší, ovšem v důsledku čelního nárazu došlo na jejich zkrácení.

Ani záď neponechává autor Ferrari F430 či McLarenu P1 bez kritiky. Světla dle něj působí jako svíjející se had přeseknutý v půli, retro prvek v podobě dvou log, jenž odkazuje na BMW M1, pak je prostě směšným - na M1 měl svůj smysl (lidé si vůz pletli s italskými sporťáky), tady je to prý jako podepsat se dvakrát pod stejný dokument. Ještě hůře však v jeho očích vypadají koncovky výfuku, pro které Stephenson nenachází slov. Není tedy překvapivé, že celou záď charakterizuje jako velmi bolestivou na pohled.

Vůz tak u známého designéra propadl na celé čáře, nechce se mu ale věřit, že by tak významná společnost něco podobného udělala prostě proto, že nic lepšího nesvede. Stephenson tak nadhazuje dvě konspirační teorie, dle nichž by šlo o úmysl. Podle té první jde o obdobu momentu, kdy Coca-Cola po dekádách změnila recepturu svého nejslavnějšího nápoje a přišla s novou kolou. Ta ovšem u zákazníků vzbudila neskutečný odpor a poslala dolů i tržní hodnotu značky. Když ale o šest měsíců později přišla s návratem klasiky, všichni byli šťastní a hodnota firmy třikrát vzrostla. Mnozí to dodnes považují za úmysl, za spekulaci s cenami akcií, což firma pochopitelně odmítá.

Druhou teorií pro něj je, že BMW se vědomě rozhodlo být mučedníkem moderního designu a postavit se tak záměrně mimo veškerá měřítka. Stephenson není žádný dinosaurus, je si vědom toho, že jeho mladší kolegové tíhnou k agresivně pojatým tvarům, komicky, až karikaturně velkým předním maskám, linkám nevedoucím nikam a ztvárnění prvků bez jakéhokoli funkčního smyslu. U BMW to prostě všechno spojili, navíc v extrémní podobě, aby vystoupili z řady a jejich auta nebyla srovnatelná s čímkoli jiným. Zatím se nezdá, že by to prodejně nefungovalo.

Obojí může být pravda, my ale máme ještě třetí teorii - BMW už po dekády vědomě pracuje na budování vztahu se svými klienty v duchu Stockholmského syndromu. Tedy dobře popsané emoční vazbě, kdy i osoba někým týraná si dokáže vytvořit ve výsledku pozitivní (či spíše pozitivně vyznívající) vztahovou závislost na tom, kdo jí ubližuje. BMW nás už dlouho týrá tím, kam směřuje - nejprve technicky, kdy se zbavilo většiny své technické i kvalitativní výjimečnosti, nyní designově, kdy se zbavuje vzhledové elegance a nadčasovosti svých aut za věci, jako je... XM.

Berte to s trochou nadsázky, ale ne zase tak moc velkou - i tohle zjevně funguje. Známe dost zákazníků BMW, kteří tuto značku v podstatě nenávidí, mnohokrát už řekli, že s ní končí, že je naštval konec atmosférických šestiválců, manuálů v řadě modelů, nekvalita, design jak z poutě... A přesto, když to skutečně udělají, cítí jakousi prázdnotu, kterou musí zaplnit tím, že si BMW stejně znovu koupí. Pokud BMW vědomě buduje tento vztah ke svým klientům, je to v podstatě geniální. Ovšem také zlotřilé, stejné jako celé BMW XM.

Zdroj: Frank Stephenson@YouTube

Petr Prokopec