Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Toyota po skoro dvou letech zkoumání objevila důvod, pro který bychom s nasazením autonomního řízení raději neměli chvátat. Zatím totiž vůbec není jasné, jak efektivně chránit posádku v případě nehody.

Vozy osazené autonomním řízením jsou všeobecně považovány za symbol bezpečnosti. Nebo jsou tak alespoň prezentovány politiky i výrobci. Nicméně realita je o dost jiná, než je malováno a v dohledné budoucnosti se na ní nic nezmění. I přes konstantní vývoj jsme opravdu bezpečnému autopilotu na hony vzdáleni; se současnými možnostmi zatím zkrátka nelze vyvinout řešení, které by bralo v potaz veškeré aspekty silničního provozu plného mnohdy obtížně vyzpytatelných lidí a řídilo alespoň tak spolehlivě jako průměrný řidič.

I pokud se to ale jednou změní, dopravní nehody se minulostí stejně nikdy nestanou. Dokud se budou na silnicích potkávat auta řízená na straně jedné lidmi a na straně druhé umělou inteligencí, nebudou o mnoho méně časté než dnes. A ani poté nikdo nebude ovládat chodce, cyklisty, zvěř, padající stromy nebo kamení. Auta zkrátka budou bourat a jejich posádky bude třeba dále chránit.

Právě na tento aspekt se zaměřila studie Toyoty. Japonská automobilka od konce roku 2016 prováděla průzkum v areálu MCity, který je určen pro vývoj autopilotů. Při zkoumání bezpečnosti autonomních aut nicméně na rozdíl od ostatních automobilek nepoužila testovací figuríny, nýbrž 87 dobrovolníků z řad skutečných lidí. A zjistila fakta, která sice jsou logická, ovšem kvůli absenci dat dosud na přetřes nepřišla.

Nebojte se, nenechala bourat auta s živými lidmi na palubě, o tu vůbec nešlo. Automobilka zkoumala jejich chování za jízdy a právě to se ukázalo být dosud neřešeným problémem. Kompletní studie bude publikována až v říjnu, z dosud zveřejněného ale vyplývá, že pokud u autonomního vozu k nehodě přece jen dojde, pak její následky mohou být pro posádku daleko hrozivější než u auta řízeného člověkem.

Pokud auto řídí člověk, jen obvykle on i spolujezdci mnohem obezřetnější a více vnímá okolí. Při hrozbě havárie tak u nich dochází ke zpevnění těla a jakési přípravě na náraz. To samo o sobě sníží riziko poranění či alespoň zredukovat jeho závažnost. U autonomních vozů, kde dobrovolníci sledovali televizi, kontrolovali e-maily nebo dokonce spali, samozřejmě k ničemu podobnému nemohlo dojít.

To ovšem pořád není to nejpodstatnější zjištění studie, větším problémem je specifická pozice lidí v takových vozech. Dle Jasona Hallmana, jenž byl vedoucím projektu, Toyota nedokázala najít dva lidi, jejichž těla by reagovala stejně v krajních případech, mezi něž patřily nejen nehody, ale třeba i náhlé prudké brzdění nebo změna jízdního pruhu.

Za automobily, jak je známe dnes, stojí už více než stoletá historie a více jak 80 let nárazových zkoušek. Toyota říká, že automobilky se za tu dobu naučily prakticky vše o chování lidí před nehodami a tomu mohou uzpůsobit systémy aktivní bezpečnosti. Vozy s autopiloty jsou ale najednou naprosto neznámým územím. Fakt, že lidé v nich mohou klidně otočeni proti směru jízdy hrát Angry Birds s nohama přes sebe, znamená pro vývoj bezpečnostních systémů úplně novou výzvu.

Toyota tak v tuto chvíli neví a ani nemůže vědět, jakým směrem upřít vývoj. „Zatím vše, co máme, je hypotéza, že držení těla je rozdílné. Nemůžeme ovšem přijtí s novou technologií nebo novým designem, aniž bychom nezvratně věděli, co vlastně máme navrhnout. A my nevíme, jaké ono držení těla vlastně bude,“ uvedl Hallman.

„Objevili jsme značné rozdíly. Před touto studií totiž každý předpokládal, že tak nějak tušíme nebo dokonce víme či dokážeme předvídat polohu lidí v sedadle,“ dodává dále šéf projektu. Jeho slova přitom vycházejí ze skutečnosti, že dosud pasažéři v autě seděli připoutáni na místě a pohybovali se jen v řádu centimetrů. S aktivovaným autopilotem a třeba otočnými křesly je ale jejich mobilita vyšší a nepředvídatelná.

Toyota tedy naznačuje, že bude třeba další rozsáhlý výzkum, stejně jako zcela nové technologie, které budou efektivním řešením této problematiky. Jak ale již bylo řečeno, zatím není co vyvíjet, když nikdo neví, co je vlastně třeba řešit. Zdá se tedy, že plné autonomní řízení nebude součástí našich životů ještě hezky dlouho. A jelikož tady jde hlavně o naše zdraví, lze jen konstatovat, že je to dobře - bylo by opravdu smutné, kdyby technologie, která nás měla chránit, ve výsledku znamenala opak a lidé by byli vážně zraněni či dokonce usmrceni při nehodách, které dnes považujeme za banální.

Petr Prokopec