Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Zkušenosti s Evoquem nechávají vyvstat především jednu otázku: co vše jste ochotni obětovat tomu, že budete mít tak cool a trendy auto.

Range Rover Evoque se v podobě konceptu LRX ukázal světu poprvé již v roce 2008 na ženevském autosalonu. Brzy tedy uběhnou celé čtyři roky od chvíle, co jsme jej začali vídat na fotkách a videích, neboť vizuálně se od té doby prakticky nezměnil. Přesto dodnes přitahuje mnohé zákazníky natolik, že jsou s to si Evoque objednat aniž by si jej vyzkoušeli.

Vzhledem k tomu, že výsledný vůz není oproti původním záměrům jen „překarosovaným” Freelanderem, ale využívá svébytného technického řešení, jsem byl nesmírně zvědavý, jak funguje v praxi a zda má na to desetitisíce koupěchtivých zákazníků uspokojit nejen svou vizáží, ale i tím, jak funguje. Neodolal jsem tedy příležitosti strávit za jeho volantem pár set kilometrů na cestách i necestách všeho druhu a seznámit s jeho reálnými schopnostmi i vás.

Možná od testu vozu tohoto ražení očekáváte klasickou povídačku obestírající prémiová SUV: vzhled je zajímavý, interiér kvalitní, projev naftového motoru si div nespletete s vystoupením němých sboristů, silnicemi brázdí jako žralok oceánem a mimo ni se má fajn leda na polní cestě. Obávám se, že některým částem tohoto příběhu se nevyhnu ani já, ale další verzí této pohádky vás uspávat nehodlám. Jednak nechci a především - Evoque k tomu ani nedává prostor. Jaký tedy je?

Styl, ten by tu byl

Snad ani nemůže být pochyb o tom, že Evoque vznikl se záměrem okouzlovat svým vzhledem. To samozřejmě není nic špatného, neboť tento fakt sám o sobě nemusí předurčovat jeho reálné schopnosti (tedy alespoň ne všechny), říkat mu „stylovka” by pro něj ale nemělo být nadávkou.

Přiznám se na rovinu, že mně osobně neříká jeho pojetí vůbec nic. Jsem příliš racionálně uvažující člověk na to, abych pro pár ladných křivek podlehl svodům třídvéřového auta s výškou dosahující někam k prvnímu patru Eiffelovy věže, hmotností jeden a tři čtvrtě tuny a praktickým využitím srovnatelným s hatchbackem nižší střední třídy. Faktem ale je, že tohle všechno je určitý styl, který řadě lidí imponuje.

V případě Range Roveru Evoque je navíc zabalen do vskutku slušivého kabátku. Minimálně zepředu je díky kombinaci tradičních tvarů Range Roverů a svěžích křivek vycházejících především z dynamicky střižených předních světel hodně atraktivní. Též profil s extrémně vysokou spodní hranou oken a docela výrazně se svažující střechou (obě linky vzadu téměř splývají) působí přitažlivě.

Zalíbení bohužel jsem nenašel ve střihu zádě, ale jsem předem smířen s tím, že vám to budu obtížně vysvětlovat. Ona je totiž docela fotogenická a zvláštně působí hlavně naživo. Ostatně, sám jsem Evoque viděl na fotkách mnohokrát a nad zádí se nijak nepodivoval, když jsem ji ale kdysi poprvé uzřel ve skutečnosti, vyhrkl jsem jediné slovo: tank. Nízká (relativně, jistěže) a široká stavba s minimálním prosklením vypadá tak trochu jako střílna připravená pro umístění kanónu ráže 75 mm. K vozu jsem tedy vždy raději přistupoval obezřetně, co kdyby z něj nějaká ta zbraň přece jen vykoukla...

Záď je na každý pád kvůli vítězství plechu nad vším ostatním poněkud těžká a působí tak trochu jako kdyby designéři nevěděli, jak hezké linky vycházející takřka bezvýhradně z přídě elegantně ukončit. Poradili si s tím takto. Jestli to šlo lépe, nevím, ale po mém soudu to úplně pěkné není.

Nic to ale nemění na tom, ba to spíše podporuje fakt, že Evoque je jak auto z butiku na Champs Élysées. Stále a dokola. I když v našem případě byl oděn do velmi decentní šedé barvy, přitahoval pozornost okolí všeho druhu. A ti, kteří věděli, o co se jedná, na něm mohli nechat nejen oči, ale i svůj vyplazený jazyk. Nepochybuji o tom, že toto bylo hlavním cílem zvoleného designového řešení a automobilka si v tomto případě může zaškrtnout „splněno”.

Interiér na úrovni

Land Rover by se jakožto výrobce převážně luxusních SUV a off-roadů měl postarat i o patřičně výjimečný interiér a dá se říci, že i v tomto případě si dal záležet.

U testovaného kousku bylo možné málokterou část vnitřku označit za tuctovou a to jak designem, tak provedením. K interiéru postavenému kolem mohutného středového tunelu a podobně nestřídmé palubní desky bych sice měl své výhrady, ale jde o SUV roku výroby 2011 a v takovém tomu výsledek snad ani nemůže být jiný. A krom toho, „architektonické” detaily a jeho konkrétní realizace byly docela zajímavé.

Jednak by tu byla nestandardně skloněná palubka s obdobně navazujícím středovým panelem. K tomu tu máme její předěl okrasnou lištou s výdechy vzduchu posunutý až k její horní části a originální volant se čtveřicí ramen, která se jakoby prohýbají pod úroveň samotného věnce. Vesměs podobně nápadité řešení jednotlivých ovladačů si prohlédněte sami, nepřehlédněte přitom ale vyvedení celého interiéru v odvážné, ale líbivé kombinaci béžové a červené barvy. Z materiálů ani zpracování vnitřku mě nic negativně nepřekvapilo, faktem ale je, že testované auto mělo najeto jen něco přes 3 000 kilometrů a během nich by se nic z toho nemělo projevit. Za nešťastné považuji snad jen použití lesklého černého plastu na krytu odkládacích prostor ve středovém tunelu, kterého se nelze nedotknout a pokud se jej dotknete, tak jej už nelze vyčistit.

A jak je na tom interiér po ryze praktické stránce? Co se týče pozice za volantem a prostoru pro přední cestující, pak je vše v naprostém pořádku. Místa je i přes kompaktně vyhlížející zevnějšek dost po všech stránkách i pro dva dvoumetrové stokilové chlapy. Pokud si ale takoví sednou dopředu, do dvojice zadních sedadel se vejdou leda děcka. A i když si přední cestující uskromní, dozadu se nikdo velký nevměstná kvůli svažující se střeše. Je to podstatné? U třídvířka asi ne, u pětidvéřové verze by být mohlo.

Samotná přední sedadla jsou komfortní a solidně „podrží” i v zatáčkách, s též poněkud mohutně působícím volantem se pracuje dobře. Horší je to s tím, co je za ním, ale k tomu se teprve dostaneme. Za významnou ergonomickou chybu považuji jen umístění páček pod volantem, které se i na mé chmatácké prsty nacházely dost daleko od věnce. Když se k tomu přidá dlouhý chod přepínače dálkových světel, je opravdu komplikované zejména vypínat dálková včas a jistě nemusím mluvit o tom, jak je zrovna toto nepříjemné. Úplně parádní není ani rychlost palubního systému, který na pokyny dotykového ovládání reaguje někdy dost nesměle, ale pokud si třeba cíl vaší cesty v navigaci nastavíte před jízdou, půjde to snést.

To už zní jako výčet drobností, pobyt v interiéru má však přesto jedno velké ale - není z něj vidět ven, a to zejména kamkoli jinam než přímo či šikmo vpřed. Často slýchám na adresu SUV chválu kvůli výhledu z nich, pohled ven z tohoto Range Roveru ale více připomene vyhlížení nepřátelských vojsk kdesi u Verdunu než pátrání po objektech v okolí vašeho auta. Výrobce, zřejmě vědom si tohoto faktu, nabízí k Evoqu celou sadu kamer, které se ven podívají za vás. Je to až úchylná šmírovací sada pěti kamerek, které můžete používat samostatně, v kombinaci, dokonce můžete jejich pohled přibližovat a zaměřovat. Takto vypadá výhled z auta, ročník 2011 - méně oken, více kamer. A abych nezapomněl, na sadu těchto pomocníků si připravte 35 tisíc Kč...

Další drobnosti jako svítící nápisy Range Rover v prazích (tento prvek mě vždy dojme, to nenapadlo ani George Lucase při vymýšlení kulis pro Star Wars) nebo ambientní osvětlení dvojí barvy a nastavitelné intenzity raději pominu, abychom se vůbec dostali k tomu, co dělá auto autem.