Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Stane se Mokka oblíbeným šálkem hutného espressa, nebo se bude muset spokojit s pozicí obarvené vody z nádražního automatu?

Dosavadní pokusy Opelu přispět svým dílem do segmentu SUV byly vždycky tak trochu loutkovým představením v režii GM. Co si o tom myslel management v Rüsselsheimu, zůstalo za zdmi automobilky, faktem ale je, že až dosud Opel žádné vlastní auto podobného druhu nikdy nepostavil a nabízel pouze podstrčené cizí vozy opatřené svým logem. Třeba populární Frontera bylo Isuzu vyráběné na britských ostrovech a stejného původu byl také Monterey, s tím rozdílem, že byl do Evropy dovážen z Japonska. Německým rodokmenem se dnes nemůže pochlubit ani nepřímý nástupce obou strojů, model Antara. Jeho základy pochází od jihokorejské pobočky Chevroletu.

Nový Opel Mokka je čtvrtým do party a směřuje do rychle se rozvíjející třídy subkompaktních crossoverů, reprezentované vozy jako Nissan Juke a kam brzy dorazí i spousta dalších jako jsou třeba Fiat 500X, Renault Captur anebo Peugeot 2008. Právě Mokka byla jako první beze zbytku navržena v Opelu, respektive tak je to oficiálně prezentováno automobilkou. Výsadu vyrábět své nové auto ale Němci nedostali. Produkce byla delegována na jihokorejskou továrnu v Bupyeongu, kde vznikají také modifikované klony v podobě Chevroletu Trax a Buicku Encore, z nichž s prvním se v Evropě počítá, ten druhý je pak primárně určen pro klientelu ve Spojených státech a Číně.

Aby náhodou nedošlo k nějakému předčasnému závěru, německý původ Mokky jí na startu samozřejmě žádnou výhodu nedává, ani pro ni není handicapem. V tomto směru berte uvedené jen jako malou zajímavost, která nemusí být všem známa.

Co je možná ještě méně známá věc, je technická báze Mokky. Pro své kompaktní rozměry a povědomý vzhled je považována za derivát Corsy, z její vývojové větve ale ve skutečnosti nepochází. Je postavena na novější platformě GM Gamma II a nový crossover má proto mnohem blíže k městskému mini Adam či Chevroletům Cobalt a Aveo než ke Corse. Pokud vám tedy kdokoli bude tvrdit opak, nevěřte tomu. Platformu společnou mít budou, Corsa však až ve své příští generaci.

V principu se Gamma II od předchozí podlahové plošiny samozřejmě zásadně neliší, obě mají MacPherson a torzní příčku. Poněkud však zaráží, že pro Mokku byla platforma adaptována méně, než byste si možná mysleli. Bylo docela překvapivé podívat se na testovací vůz zespodu a zjistit, že se zadní kola ani ve verzi s pohonem všech kol, nespoléhají na multilink, ale pouze na jednoduchá vlečená ramena. Než se dostanu k jejich vlivu na ovladatelnost a kvalitu jízdy, čeká nás ještě pár povinných kapitol, z nichž první se jako obvykle věnuje vnějšímu vzhledu.

Elegantní, s falešnými pihami krásy

Jde tak trochu o tématickou smyčku protkanou články několika zdejších autorů a nemůžu se ji vyhnout ani tentokrát, ačkoli je mi papouškování nemilé. Takže to zkrátím. Crossovery a SUV ani na mě nedělají dojem. Objektivně. Důvody píšeme pokaždé stejné a nemá smysl zabývat se tím hlouběji, když je stejně důležité jediné - výška a hmotnost těchto aut ničí jejich ovladatelnost, dynamiku i spotřebu. Patřičnou kompenzaci na oplátku nenabízejí. Snadnější nastupování a lepší výhled? Někdo je subjektivně jistě ocení, mě osobně však tato „výhoda“ neoslovuje.

Na druhou stranu nepovažovat cosi za přednost ještě neznamená, že nerespektuji opačný názor, a tak bych rád dodal, že s předsudky jsem k novému Opelu nepřistupoval. V případě Mokky je odosobnění navíc poněkud snazší. Ať už na fotografiích nebo naživo, německý crossover pořád vypadá spíše jako nakynutý hatchback oplácaný módním černým plastem, než typické SUV tyčící se do výše prvního patra.

Pokud opomenu tu nateklost a vysoké boky maskované prolisem a plasty, patrně bych neměl s vzezřením Mokky vážnější problém. V hnědé metalíze a na zatmavených osmnáctipalcových kolech vypadá docela elegantně a nedivil bych se, pokud si ji spousta zákazníků objedná už kvůli jejímu vzhledu bez zkoumání podrobností. Povrchní ale být neumím a některé pihy na kráse jsou pro mě příliš výrazné, abych je přehlédl.

Pro mě nepochopitelný zlozvyk používat falešné vstupy nebo výstupy vzduchu není příznačný pouze pro Opel, mít nějaký ten „fejkový“ difuzor či výdech je v kursu skoro u všech, přesto je tolerovat neumím. Netvrdím, že auta musí být absolutním vzorem funkčního designu, ale třeba plasty pod předními světly Mokky moc nechápu. Autoři si dokonce dali tu práci, aby do záslepek vmontovali jakési lamely, které normálně pomáhají usměrňovat proud vzduchu. Co regulují zde, ví asi jen tvůrci. To samé se objevuje kolem mlhovek, navíc v chromu a slepé jsou rovněž některé otvory v masce chladiče. Nutné snaze o menší odpor vzduchu rozumím, mám ale za to, že hladší povrch je chytřejším řešením.

Ani formálně správné postupy ladění aerodynamiky však nemusí vést ke kýženému výsledku, především pak v případech, kdy se konstruktéři dostanou do lehké schizofrenie a ve výsledku neví, co vlastně navrhují. U Mokky je oním problematickým oxymóronem lízátko pod předním nárazníkem. Vnímáte-li nový Opel jako stylové městské SUV, trápit vás patrně nebude, pokud ale počítáte s občasnými vyjížďkami mimo asfalt, počítejte rovněž s nepříjemným drhnutím přídě už v poměrně mělkých kolejích lesních cest.

Interiér jako přes kopírák

Jakkoli v době přetrvávající recese chápu koncernovou unifikaci z hlediska nutnosti úspory nákladů, osobně mám raději větší rozmanitost, než jakou tohle malé SUV předvádí v kabině. Ještě bych pochopil vykradení interiéru relativně nové Zafiry Tourer, jenže přístrojový panel a středová konzole Mokky je zrcadlovým obrazem také s těmi v Merivě, Astře či aktuálním kabrioletu Cascadě. Přitom se stačí podívat na vcelku svěží ztvárnění pracoviště řidiče v mini Adam a nepřijde vám, že by měli designéři v Opelu zcela svázané ruce, či jim chyběla invence.

Onu unylou jednotvárnost (byť v případě lépe vybavené testovací Mokky částečně úspěšně narušenou barevnými panely palubní desky) bych možná dokázal tolerovat v plně ergonomicky funkčním prostředí, ale pojetí Opelu mi zkrátka nesedí. Vám možná ano a hádat se nebudu, nicméně nadbytku tlačítek soustředěných na tak malém prostoru jsem nikdy nepřišel na chuť. Jejich odpor špatně kalibrován nebyl, pamatovat si je po hmatu bez odvracení zraku od silnice však nedokážu ani po několikáté jízdě.

Vozu naopak nemám co vytknout, pokud jde o prostor pro cestující na předních sedadlech. Mokka nabízí dost místa nad hlavami a pro řidiče neobyčejný rozsah nastavování sloupku řízení, což je sám o sobě dobrý základ pro nalezení pohodlné pozice i na dlouhých cestách, bez ohledu na vyšší ukotvení sedadel. Také těm ale přináleží slova chvály. Dostatečně konturovaná jsou opěradla i sedáky, s možností manuálně prodloužit jejich délku. Vcelku mizerná je pouze krátká a extrémně subtilní loketní opěrka fixovaná k sedačce. Je příliš nízko, klouže, a když už se nějak přizpůsobíte, začne po chvilce tlačit.

Zatímco pasažérům vpředu bylo naděleno podle očekávání, těm vzadu bylo upřeno ve všech směrech. Že se dozadu vejdou na šířku pohodlně jen dva, bylo v podstatě předvídatelné. Také některá výrazně větší auta na tom nejsou lépe. Že zde ale do smíchu nebude ani páru měřícímu nad sto osmdesát centimetrů, byste při pohledu zvnějšku tipovali jen stěží. Ač jsem se vpředu pokoušel se svými téměř dvěma metry uskromnit, za sebe jsem se prostě bez přikrčení a nohami v nedůstojné pozici používané ve filmech pro dospělé, jednoduše neposadil. Pro dva adolescenty Mokka vzadu ujde, cokoli nad to ale může být považováno za pokus o amputaci končetin.

Vnitřek prostě přeje těm vpředu, od sloupků B dozadu je Mokka zkrátka malé auto. A to včetně zavazadlového prostoru. Tedy možná je pro vás kufr o velikosti 356 litrů akorát, ale vztaženo třeba ke Golfu sedmé generace, který je o kousek kratší a značně nižší, a přesto nabídne o 24 litrů větší objem, tento Opel předpoklady objektivně nenaplňuje. Jinak k životu bych více zřejmě nepotřeboval, v automobilce však mohli alespoň popřemýšlet nad posuvnou zadní lavicí, která by leccos z výše uvedeného vyřešila a přilákala i ty vybírající podle čísel.