Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Zálusk na trůn mezi malými MPV má dnes kde kdo, Meriva ale nabízí něco navíc. Stačí netradiční otevírání dveří na uchvácení dominance?

Produkty automobilní kategorie, jejíž sémě má v našich luzích a hájích nesmírně úrodnou půdu, nejsou auta, nad kterými by motoristický fajnšmekr slintal blahem. Leč nejen adrenalinem živ je český automobilista. Do dnešních dnů jsem i po mnoha zkušenostech s mini MPV sice nenabyl přesvědčení, že právě liliputánští příbuzní Espacu a spol. by byli natolik smyslupnou alternativou klasického kombi nižší střední třídy, je nicméně zapotřebí respektovat, že významná část koupěchtivé veřejnosti je opačného názoru.

Opel patřil se svou Merivou k pionýrům velkoprostorových škatulí postavených na podvozcích malých modelů jednotlivých automobilek. Osamělý bojovník dlouho neohroženě (snad s výjimkou Hyundai Matrix) sbíral vavříny, než byl dostižen vozíky jako jsou pitoreskní Citroën C3 Picasso nebo korejským tandemem Hyundai ix20/Kia Venga. Když o tom tak přemýšlím, ještě mě napadá, že za jisté praotce malých „empévéček“ by se daly označit potrhlé stěhováčky Subaru Libero nebo Suzuki Super Carry.

První generace Merivy vpadla na trh už v dávném roce 2003 a přes nesporné prodejní úspěchy přišel začátkem loňského roku čas na razantní výbrus designu i techniky. Zejména jedna novinka, o které ještě bude řeč stojí za to - zadní dveře otevírané proti směru jízdy. Tahle legrácka by ale sama o sobě k úspěchu nestačila. Jak nás tedy přesvědčila druhá nejlepší výbava Enjoy v kombinaci s nejsilnějším nafťákem 1,7 CDTI?

Červená Karkulka

Design první generace Merivy se nesl v přísném diktátu poučky o účelu světícím prostředky. Tedy žádné zbytečné kudrlinky, hlavně aby se tam toho hodně vešlo. Nové ztvárnění modelu dává po vzoru Insignie a Astry na odiv mnohem přívětivější tvář a plnohodnotně se tak může postavit do řady s takovým elegánem jako je vzpomínaný Citroen C3 Picasso. Proporce Opelu se rovněž zjevně velmi zalíbily v Koreji, odkud později vzešla velmi podobně ztvárněná, již zmiňovaná dvojčata Hyundai ix20/Kia Venga.

Podobně jako u jejích starších sourozenců se u Merivy setkáte s dominantní chromovanou maskou chladiče a typickým bočním prolisem zalomeným před předním kolem vzhůru ve stylu klasických sáněk-rohaček. Auto také ve všech směrech výrazně povyrostlo. Do očí však kolemjdoucího udeří především anomálie v podobě klik předních a zadních dveří umístěných v těsném sousedství uprostřed auta. Zatímco přední dveře fungují konvenčním způsobem, zadní pár se otevírá proti směru jízdy.

Aby Opel mohl vůbec zahájit výrobu Merivy s touto konfigurací, musel nejprve překonat zásadní administrativní překážku. Po nedobrých historických zkušenostech s bezpečností tohoto řešení byl totiž v Německu prodej aut s takovou konstrukcí dveří zapovězen a podobně řešený Rols-Royce Phantom museli zájemci získávat formou individuálních dovozů, na které se omezení nevztahovalo. U novinky se o to, aby se křídla dveří v zatáčce nerozevřela dokořán, stará automatický zámek aktivovaný v rychlosti nad 4 km/h, při zastavení nebo havárii dojde samozřejmě k deaktivaci. Ač by to mohlo na první pohled vypadat logicky, podobně jako u vzpomínaného Phantomu se nevytratil B sloupek a vysoká míra torzní tuhosti karoserie tak mohla zůstat zachována.

Mimochodem - asi jste si taky všimli jednoho nenápadně prorůstajícího nešvaru automobilových výrobců, a sice, že z barevných vzorníků zhusta vymizely klasické barevné odstíny a mnohde zůstaly jen vybledlé kombinace neslučitelných tónů s nezapamatovatelnými názvy. Přijde mi to škoda a Opel mi v tomhle směru udělal radost - sytá červeň Merivě náramně slušela.

Praktický pokojíček

Stejně jako zevnějšek sleduje i interiér Merivy trendy nastolené Insignii a Astrou, i když samozřejmě v poněkud miniaturizovaném vydání. Kladně proto hodnotím pěkný vzhled přístrojovky, a i když mnozí remcají nad množstvím tlačítek na středovém panelu, já mohu konstatovat, že je to jako vždy především otázka zvyku. Většina tlačítek má svoji unikátní funkci, rozmístění je logické a ovládání velmi zřetelné. Mnohé funkce lze navíc ovládat zdvojeně také prostřednictvím rozhraní česky hovořícího palubního „kompjůtru“ ovládaného buď ze středového panelu, nebo z příčky volantu. Z velkého displeje jsem odečítal i údaje průměrně inteligentní navigace.

Velmi dobré byly příplatkové široce seřiditelné přední sedačky s možností prodloužení sedáku. Řidiče potěší také slušný přehled o dění okolo auta, což je důležité nejen proto, že u „naší“ Merivy absentovaly parkovací senzory. Poloha za volantem se mi přesto nehledala úplně snadno. Na vině je omezený rozsah dvouosého seřizování volantu. Jinak výborné kormidelní kolo totiž i v nejnižší poloze trčí k nebi v úhlu hodném spíše autobusu než osobáku. V praxi jsem tak měl nohy zalomené v kolenou, avšak natažené ruce.

Zajímavou novinkou jsou dvě kovové ližiny procházející od vysoko umístěné šaltpáky až k nohám zadních cestujících. Mezi ně je možné uchytit buďto rozměrný plastový box s loketní opěrou na vrchu nebo vaničku s přihrádkami stavitelnou do dvou různých výšek. S obojím můžete posunovat v podélném směru v opravdu velkém rozsahu, box je možné v případě potřeby přemístit i mezi zadní sedadla nebo úplně demontovat.

Kdo jel někdy tradičním londýnským taxíkem, ví, jak dobře se nastupuje do automobilu s protisměrnými zadními dveřmi. U Merivy činí úhel otevření předního i zadního páru téměř kolmých 84 stupňů a přístup na zadní sedačky je na rozlehlé ploše, kde nestojí nikdo vedle vás skutečně famózně jednoduchý. Chce to ovšem hodně zvyku a zvýšenou pozornost při vystupování v blízkém sousedství jiných aut na parkovišti - v případě, že by vedle vás vystupovala důchodkyně z běžně otevíraného auta, mohly by se křídla dveří obou vozidel dostat do neřešitelného destruktivního klinče.

Tradičně silnou stránkou rodinných Opelů je variabilita zadního oddílu. Sedadla je možné sklápět a posouvat v podélném (všechna) i příčném (jen postranní) směru, přičemž ve standardní konfiguraci si pasažéři na nedostatek místa nemohou stěžovat. Platí to však pouze pro oba „krajníky“, prostřední cestující se v Merivě dobře cítit nebude tím spíš, že jeho opěradlo je konstruováno také jako loketní opěrka dvojice sedící na stranách.

Čtyřsetlitrový zavazadelník s ideálním přístupem i skladností představuje víc než solidní základ, po sklopení zadních sedadel dovnitř můžete natlačit dokonce až 1 500 litrů nákladu. V plné polní byl k vidění také Opelův integrovaný zadní nosič jízdních kol. Pokud se s ním skamarádíte, což vůbec není těžké, pohodlně a bezpečně „odtransportujete“ dvě dospělácká kola, jejichž celková hmotnost nesmí přesáhnout 40 kg - to už by v dnešní době hrozit nemělo. Oblíbenou položkou příplatkové výbavy bude dozajista taky celoskleněná střecha a příjemné je i množství barevných kombinací interiéru, v našem případě dodal patřičnou svěžest červený pás napříč přístrojovkou. Při jízdě po tmě jsem ocenil rovněž velice funkční svícení „za roh“.