Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Málokterá automobilová novinka je očekávána s takovým napětím, jako poslední auto roku. I my jsme byli zvědavi, jaké trumfy museli u Opelu vytáhnout, aby krátce po „pohřbu” Vectry dosáhli s novým modelem Insignia hned na nejvyšší příčku prestižní ankety. Je nová Insignia skutečně tak výjimečným autem? Důkladně jsme ji vyzkoušeli ve všech jízdních režimech a víme, jak si stojí.

Muselo to být težké loučení. U Opelu se totiž rozhodli dát sbohem jménu Vectra, které se během uplynulých dvou dekád stalo jedním ze symbolů německé střední třídy. Vectra byla ve všech třech svých generacích velmi úspěšným vozem, který se vyráběl v milionových sériích. Tak proč se s ní loučit? Inu, na bílé holubici Vectry postupem času přibývaly různé černé skvrny a její pověst rozhodně nebyla dokonalá. Otazníky visely především nad spolehlivostí a trvanlivostí - ačkoli ve statistikách si Opely vedou dobře, hlasy zákazníků mnohdy hovořily jinak. Od problémů s korozí v případě Vectry A až po problémy s trvanlivostí podvozku u Vectry C, to vše vrhalo na Vectru zřejmě více stínu, než by bylo zdrávo. A tak ač Vectra měla velmi mnoho spokojených zákazníků, měla už zřejmě i příliš mnoho takových, kteří by si ji již nikdy nekoupili. Zřejmě i proto s tímto jménem Opel nadobro skončil.

Ať už to bylo jakkoli, nyní nám rüsselsheimská automobilka nabízí ve střední třídě něco docela jiného. Nový model se jmenuje Insignia a už od pohledu je vším možným, jen ne přejmenovanou Vectrou. Je větší, designově agresivnější a i významná část použité techniky je zcela nová. Insignia působí jako zásah do černého - skvěle vypadá a její titul Auto roku 2009 naznačuje, že ani technicky na tom nebude vůbec špatně. Jenže jsou věci, kterým nevěřím, dokud je sám nepoznám. S Insignií jsme najeli první tisíce kilometrů po českých silnicích a můžeme si směle položit otázku: je i v místních podmínkách tou nejlepší volbou ze všech nových aut?

Nový střih má švih

Jestli je zde něco, čím dokáže Insignia zaujmout téměř každého, pak je to rozhodně její vzhled. Není to přitom žádná krasavice ve stylu Alfy Romeo, spíše německý gentleman v moderně střiženém obleku. Právě ten jej ale činí zajímavým, zvláště pak, když si uvědomíme, že se jedná o dosud designově spíše konzervativní Opel (alespoň ve střední třídě vždy jistě konzervativní byl).

Insignia je na svou třídu relativně velkým autem, mohutnost svým vzhledem ale umně maskuje. Příď je sice relativně vysoká, ale díky zaobleným rohům také úzká a drobné světlomety spolu s „usměvavou” přední maskou dělají z auta na pohled spíše přátelského kocoura než zarputilého boxera. Přesto Insignia působí trochu podsaditým dojmem, zvláště při pohledu z boku, který odhalí relativně skromné prosklení a tedy i vysoko posazené spodní hrany bočních oken. Při tomto pohledu vynikne ještě jedno specifikum Insignie - velmi splývavá záď s masivními C sloupky. Vůz tak svým vzezřením lavíruje kdesi na pomezí klasického liftbacku a „čtyřdvéřového kupé” ve stylu Passatu CC. To je jistě elegantní, dostaneme se ale i k úskalím tohoto řešení.

Konečně záď je ztvárněna ve stejném duchu jako příď - vysoká, ale protažená a opticky se zužující, s ladně zasazenými koncovými světly drobnějších rozměrů. Zaujme také velmi skromně dimenzované zadní sklo, všude dominuje kov.

Celkově vytváří Insignia dojem fortelného, ale přitom lehce a mrštně působícího auta. Není to zrovna její skutečný naturel, o to tu ale přece nejde. Designéři Opelu jistě chtěli stvořit vozu kabát, který mu dodá právě takovou image a patří jim všechna čest za to, že se jim to povedlo.

Jestli se vám Insignia líbí, nebo ne, nechávám samozřejmě na vás. Ze své pozice ale musím uznat, že její design má nápad a zkrátka dává smysl.

Prostorné baroko

Tak dobrá, Insignia nějak vypadá, někomu se líbit bude, jinému ne. A pokud v ní sedíte a smyslem vaší jízdy není sledovat obdivné pohledy kolemjdoucích, zdá se být nepodstatným, jak je na karosérii vyveden ten či onen detail. Jenže zdání klame, provedení exteriéru promlouvá i do provedení interiéru a u Insigine je to některých případech více, než by bylo zdrávo.

Začněme ale docela jinde. Příznivci německých interiérů totiž musejí být po otevření dveří Opelovy novinky v šoku. Donedávna vnitřky prakticky všech modelů značky respektovaly designový směr „kvalitní kvádr na sto způsobů”, v Insignii ale prakticky nenajdete jedinou velkou rovnou plochu a jen naprosté minimum ostřejších hran. V případě námi testovaného vozu navíc nedošlo ani na obligátní kombinaci černé a stříbrné, zkrátka vše bylo jinak. Béžová, hnědá, dřevo a to všechno dokulata? Kdo to kdy v Opelu viděl?

V Rüsselsheimu si prostě dodali kopec odvahy a po neobvyklém zevnějšku dokonale překopali i vnitřek. Tvary palubní desky jsou takřka barokní a byť osobně jsem přesvědčen, že některé „kudrlinky” si mohli u Opelu odpustit (třeba výstupek na horní ploše palubní desky, přecházející parabolickou linií až do horní hrany výplně bočních dveří), musím uznat, že se mi interiér svým vzhledem zamlouval. I v něm má vše nápad, který není samoúčelný, který by šel proti využitelnosti, ergonomii, řidiči... Někomu jistě nemusí vyhovovat, že všechny „plastové konstrukce” v interiéru jsou velmi mohutné, ale že by neúměrně zmenšovaly vnitřní prostor, to se říci nedá.

Právě vnitřní prostor je totiž jednou ze silných stránek vozu. Zejména cestující vpředu mohou podél i napříč okusit množství místa, které ve střední třídě jen tak nezažijí - zde se nenápadná mohutnost vnějších rozměrů projevuje velmi pozitivně. Trochu zamrzí ztvárnění předních sedadel, která sice mají bohatě dimenzovaná opěradla i sedáky, dokonce i přiměřeně trdé výplně. Jejich boční vedení je ale prachbídné a při ostřejší jízdě si po jejich koženém potahu pěkně zakloužete.

Cestující vzadu už se mají co do svého životního prostoru o něco hůře, ale pořád je to velmi dobré. V podélném směru si dostatku místa užijí též a nevěřte testům, které tvrdí opak. U Insignie (a Opelů obecně) jdou totiž přední sedačky v podélném směru posunout prakticky až k přednímu konci sedáků těch zadních; automobilka zde řidiče nijak neomezuje, proč by také měla. Tedy pokud posunete přední sedadla úplně vzad, dozadu se nevejde skoro nikdo, ale co to říká o prostornosti vozu, když se i dvoumetrový řidič může vpředu posunout o 10 centimetrů směrem k volantu a má pořád více místa než třeba v BMW 3? Já za toto Opel velmi chválím, proč nechat vpředu místa jak v kompaktu a oslňovat zákazníky (kteří budou vůz beztak spíśe řídit...) prostorem vzadu? Na této filosofii byla postavena třeba první Škoda Superb a velmi jí to neslušelo...

Horší je to ovšem s prostorem pro hlavu. Zde už se vnější linie vozu projevují spíše negativně a cestující musejí platit daň za splývavou záď. Nelze říci, že by místa na hlavu bylo vyloženě málo, ale vzhledem k tomu, co vůz „slíbí” svým prostorem napříč i podél, je to poněkud nemilé překvapení. Přesto by se i čtyři dvoumetroví lidé měli do Insignie vejít bez větších ústupků.

„Interiérové projevy vnějšího designu” ale mají i další, ještě odvrácenější tvář. Tou nejhorší je výhled z auta. Jestliže nízká boční okna i subtilní okno přední se ještě dají snést, výhled vzad je naprosto nesnesitelně mizerný. Vysoká záď, ohromné C sloupky a drobné zadní sklo dělají své, vidět není prakticky nikam. Jasně, kolik toho v životě nacouváte... Přesto důrazně radím - pořiďte si do Insignie parkovací asistent, i kdyby to měla být jediná příplatková výbava, kterou zvolíte. A pokud byste váhali, ještě se předtím zeptejte na cenu zadního nárazníku, zadních blatníků a cenu jejich lakování. Uvidíte, že tak výhodnou investici jakou je koupě parkovacího asistentu za 15 000 Kč, jste ještě v životě neudělali...

Abychom nezapomněli, Insignia má i zavazadelník. Testovaná verze byla klasickým liftbackem, takže místa v „kufru” je velmi mnoho (konkrétně 530 litrů) a jeho využitelnost je vzhledem k reprezentativnimu charakteru vozu i přes vysokou nakládací hranu maximální možná.