Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Nános unylých osobních aut značky Nissan zasáhla před nedávnem kometa z rodu ojedinělých. Bezprecedentní crossover jménem Juke ale i pozoruhodně jezdí.

Nissan se v posledních letech profiluje jako poněkud schizofrenní výrobce automobilů, minimálně pokud jde o Evropu. Na jednu stranu je tu totální rezignace na kdysi úspěšnou výrobu aut nižší střední nebo střední třídy, na druhou stranu vavříny spojené se vzkvétající výrobou „esúvéček“, offroadů nebo ryzích sporťáků. Novým úkazem ve výrobním programu je podivně vyhlížející dopravní prostředek jménem Juke.

Propagační materiály výrobce jej škatulkují do množiny crossoverů a musím uznat, že tohle auto je z nich bezesporu „nejcrossoverovatější“ a to nejen v rámci nabídky Nissanu. Zatímco jeho firemní kolegové se snad s výjimkou Murana řídí heslem hlavně neurazit, Juke svojí extravagancí vyloženě perlí a právě proto se u nás asi stane spíše úzkoprofilovým zbožím, jak ostatně napovídají dosavadní prodejní statistiky. Nejsem založením ani náhodou exhibicionista (maximálně snad tak latentní), přesto jsem si pár dní strávených s touhle japonskou příšerkou nevýslovně užíval. Několik důvodů k zamyšlení na toto téma najdete na následujících řádcích, nevěřící Tomáše ale rovnou zkraje odkazuji k návštěvě některého z autosalónů značky Nissan. My jsme protáhli provedení se zdánlivě neškodnou atmosférickou jedna šestkou.

Nezaměnitelný Kvasimodo

Stěžejním tématem kontroverzí okolo Nissanu Juke je bezesporu jeho vskutku nezaměnitelná vizáž. Dovedu si proto představit, že do tohoto auta „nepůjde“ dosavadní majitel Felicie, stejně jako se dost možná zalíbí hrdému vlastníkovi Fiatu Multipla. Osobně mám pro podobné kreace pochopení, neboť označení originální u nich není pouhým klišé znamenající kupříkladu neobvyklý tvar blinkrů nebo něco podobně „ulítlého“, jak tomu nezřídka bývá jinde.

Dojmy z prvního setkání jde popsat tisícem způsobů, ale je to vždy výsostně individuální zkušenost. Mě kupříkladu zaujalo, že Juke není tak veliký ani nabobtnalý, jak se tváří vystaven na parním válci reklamní kampaně, je to spíš takový nevelký bizarní angličák. Ústřední mimozemský dojem vyvolává jednoznačně vysoký a členitý předek. Tolik světel za tak málo peněz... Trojúrovňová osvětlovací soustava vypadá opravdu vykutáleně, modří už ale vědí, že co k čemu jsou hlavně prostřední kulaté světlomety. Mimochodem vidět za temné noci ve zpětném zrcátku jejich kužely, jak spolu s podivnou siluetou auta sledují váš konfekční vůz, nevzbuzuje právě pocit sucha a bezpečí.

Boční pohled kromě supernafouknutých blatníků odhalí skutečnost, že samotná kabina včetně oken je velice subtilní, skoro jakoby někdo vzal maličkou Micru a posadil ji na velká kola a vysoký podvozek. Řeči o SUV tu prostě vůbec nejsou na místě, protože při odhlédnutí od nadstandardní světlé výšky Juke vyhlíží jako klasický pětidveřový hatchback, i když trochu prapodivných tvarů. Korunu image okouzlující příšery s koly v rozích nasazuje zadek auta, připomínající svým bujným tvarem pozadí latinskoamerické ženy v nejlepších letech. Líbilo se mi dynamické tvarování koncových svítilen ve stylu kultovního „zetka“, méně elegantní už je útlá koncovka výfuku, která jakoby se na Juku zapomněla z Micry.

Vnitřek za vnějškem nezaostává

Vyšinuté designové obžerství zvesela pokračuje i v interéru Juke. Ta tam je šeď běžných Nissanů, tady frčí roztančené disco. V záplavě oblin najdete překvapivě hodně reminiscencí na zmiňovaný model 370Z. Některá tlačítka, výdechy topení, dveřní kliky a zejména tvary volantu i design sedadel nebo budíků jsou takřka totožné. Materiály použité v interiéru vozu jsou však svojí hodnotou o několik pater níž, jakkoliv uvnitř nic zásadněji nevrzalo.

Docela nízko se v autě dá i sedět - řidičova seslička jde seřídit na poměry v kategorii SUV nebývale nízko. Auto vás potom intenzivně obklopí svojí hmotou, pocity stísněnosti ale nehrozí, dojem je spíš útulný. Zásadní výtka míří k výhledu z auta a to všemi směry, možnost výrazného snížení řidičova postu celou nepříjemnost samozřejmě ještě umocňuje, což se zájemcům o sportovní jízdu do krámu dvakrát nehodí. Karoserie je krajně nepřehledná a tak nevidíte nejen dozadu, ale vinou malých oken ani do stran. Šikmo vpřed je vizír rovněž dost neprůstřelný, o konci přídě se šlo při parkování jen dohadovat. Testovaná střední výbava Acenta navíc postrádala i parkovací senzory - minimálně ty zadní by v tomto případě ve městě rozhodně přišly vhod.

Po kabině se mi ale rozhlíželo se zalíbením, leč hojné využití levných plastů bylo až moc okaté a to rozhodně nepatřím k nějakým zarytým vyznavačům kultu plastů měkčených. V tomto směru je třeba vypíchnout zejména rozměrné bakelitové dekorace (v barvě laku) v okolí řadicí páky a ve výplních dveří. Ty se mimochodem dvírají s velmi důstojnou zvukovou kulisou. Křehce působí taky středový panel v čele s fórovými kruhovými ovladači. Jak asi budou držet po 100 000 km? Zmíněná kolečka ovládají originálně pojatý displej, na kterém se za pomoci dvou tlačítek střídají zobrazení údajů o klimatu ve voze a o nastavení systému jízdní dynamiky. Ale o něm až níže, podstatné je, že displej je zcela mimo zorné pole řidiče, což je škoda, protože vypadá opravdu zajímavě - spolu s údaji displeje se proměňuje i symbolika okolitých ovládacích tlačítek, takže jednou nastavujete foukání vzduchu na nohy a jindy eco mód jízdního stylu. Velmi se mi zamlouvaly po americku velké „knoflíky“ rádia umístěného o něco výš, stejně jako dobře přístupná USB zdířka v bezpečné vzdálenosti od kolene pravé nohy.

Kaplička se stylovým stínítkem ukrývá dva velké tubusy s exaktně čitelnými ciferníky tachometru a otáčkoměru. Měřiče množství paliva a teploty chladící kapaliny byly vytěsněny do oranžového displeje palubního počítače mezi nimi a zobrazují se v podobě digitálních „čárkovníků“. S prominutím pitomé je, že přepínání údajů „kompjůtru“ je opět realizováno onou nesmyslnou tyčinkou trčící přímo z budíku. Nešlo by to jinak, pánové? Zcela bez výhrad je naproti tomu perfektní „zetkovský“ volant, který jde seřídit i pěkně do horizontu. Věnec je přifouknutý v těch správných místech a fortelná tlačítka ovládání rádia a tempomatu jasně říkají, jakouže funkci plní.

Kvitoval jsem velmi dobrá přední sedadla. Jsou optimálně tuhá, příjemně potažená a v zatáčkách umí i docela slušně podržet. Oslavnými chóry nelze z pochopitelných důvodů častovat zadní řadu sedadel. Co je mi platné, že Juke má vystajlovaně zamaskovanou vnější kliku ala Alfa 156, když jsou dveře proklatě malinké a otevírají se v nedostatečném úhlu? Pakliže vpředu je tak akorát útulno, transport v zadním sektoru bych osobám s klaustrofobickými příznaky v žádném případě nedoporučoval a pokud měříte nad 175 cm, raději se sem ani cpát nezkoušejte. Z lahůdek dominuje málo místa nad hlavou na krajních místech a také před koleny. Uprostřed je prostoru díky klenuté střeše více, ale cestující se tam zase nevejdou na šířku. Alespoň, že polstrování je navýsost příjemné.

Komplikované vnější tvary karoserie připraví muka zákazníkům s aspoň trochu praktickými sklony. Víko kufru je nejen mrňavé, ale nákladová hrana je i nehorázně vysoko nad zemí. Podprůměrných 251 litrů základního objemu napovídá, že tohle auto „není pro starý“, ale aspoň že sklopení sedaček zvládne vytvořit rovnou letištní plochu, překvapivě hodně místa najdete také pod falešným dnem. Důvtipně konstruktéři vyřešili roletku nad zavazadelníkem, která je integrována přímo do pátých dveří.