Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Image vysportovaného fešáka, to je velké lákadlo. Pokud by fungovala, odpustili bychom mu i ambiciózní cenovku. Otázka tedy zní: funguje?

Hyundai ve svých poetických reklamách s oblibou zdůrazňuje, že pro něj předsudky neplatí. Pro něj možná ne, ale pro některé zákazníky a motoristické novináře rozhodně ano. Vím to, protože jsem je měl taky, než jsem potkal model i30, který svého času zamotal mým hodnotovým žebříčkem. Naprosto obyčejný korejský hatchback mi byl neobyčejně sympatický svým jednoduchým až archaickým chováním. Měl jsem dojem, že je něco v nepořádku a nevěříc vlastnímu úsudku jsem si vymyslel slepý test. Do automobilů zamilovaný, ale v novinkách ne docela zorientovaný figurant vybraný z davu čtenářů přistoupil ke zkoumání tohoto vozu s páskou přes oči a jal se zkoumat jej všemi ostatními smysly. Detaily nejsou důležité, ale po několika hodinách ohmatávání a jízdy, úplně nesprávných tipech na značku a spoustě lichotek na adresu vozu (až podezřele podobným těm mým) dal šátek dolu a vzpamatovával se z toho ještě na druhý den. Někde na Youtube by k tomu mohlo být i video.

Pro Veloster to tedy od začátku znamenalo bezvýhradně férovou hru. Hyundai mě několikrát přesvědčil o svém talentu vyrobit víc, mnohem víc než jen levné auto. Nadání Korejců odvážně se vypořádat s předpojatostí ale zároveň vylučovalo udělování odpustků, pokud Veloster nebude fungovat podle očekávání. A ta byla po nedávné jízdě s Genesisem Coupé a krátkém sklouznutí s kombíkem i40 nemalá.

Magnetický efekt

Obvykle nemám ve zvyku vyjadřovat se k designu z jednoho prostého důvodu - estetické vnímání světa, krásy, aut... je zcela individuální, vnitřní záležitost každého z nás. Kromě toho považuji za své soukromé „automobilové porno” šedesátá až osmdesátá léta, a tudíž tím automaticky vyřazuji možnost, že by se mohla nějaká značka vetřít do mé přízně současnými i příštími pokusy (ach jo, zase ty předsudky).

Tady je nicméně zavedeným pravidlem nenechávat si pro sebe nic, takže asi budu muset udělat výjimku.

Abych řekl pravdu, stejně jako je Veloster mírně schizofrenní v neschopnosti rozhodnout se, jestli je z levé strany třídveřovým kupé anebo pětidveřovým hatchbackem ze strany pravé, stejně rozporuplné jsou i mé dojmy. Líbí se mi jeho svéráznost, nápaditost a sebejistota, že nezapadne v davu. A nebyl jsem sám, kdo si to myslí. To auto přitahuje pozornost jako smích na funuse. Překvapení lidé se zastavují, fotí, občas znalecky mluví o Hondě a stalo se mi, že Veloster donutil dvojici asi padesátiletých chlapů na půlnoční pochůzce vrátit se zpátky, jen aby se mohli poptat a podívat zblízka. Pokud Hyundai potřeboval vystoupit z řady, udělal mílový krok. A ke všem věkovým kategoriím.

Tou druhou stránkou jsou překombinované detaily. Příď tvoří zbytečně moc navzájem propletených křivek sloučených do nesourodého celku, korunovaného falešnými odvětrávacími štěrbinami na kapotě. Zadní světla zase vypadají, jakoby je někdo zapomněl protáhnout do vybrání ve víku kufru. Což by možná ani tak nevadilo, kdyby uprostřed nesedělo logo nalepené nad obrovskou „usmívající se“ dírou fungující jako madlo. Optika podle mě nebyla milosrdná ani asymetričnosti Velosteru. Ze strany řidiče vypadají samostatné dlouhé dveře ve spojení s několika prolisy jako hezký protiklad mohutně vytaženým blatníkům a poněkud těžkopádné zádi. Stoupněte si zprava a vyváženost je pryč. Dvoje dveře napasované na stejnou kompaktní délku vizuálně zkrátí auto natolik, že vám přijdou jako pozdní experiment panovačného racionalisty.

Ať ale design Velosteru velebíte, zatracujete nebo se nemůžete rozhodnout, děláte přesně to, co Hyundai potřebuje. Všímáte si jej. A to je pouze krůček od usednutí.

Lehce klaustrofobický

Pokud jste byli polapeni, objevíte docela obstojně postavený interiér. Tedy v případě, že netrpíte poruchou vyskytující se hlavně u žurnalistů, která se projevuje neustálým poklepávat po palubní desce a uraženým výrazem, pokud je tvrdá. Tato byla a vůbec mi to nevadilo. Slícování panelů sedí, postříbřené plasty „bučí“ velmi decentně, odstávající madla dveří nevržou a středový tunel se nehne, ani když se pořádně zapřete nohou, což nedokážou napodobit ani některá auta s trojnásobnou cenovkou a přívlastkem „prémiová”.

Kůže původem z ropy na volantu a řadicí páce je dost dobrá, aby neklouzala a příliš neurazila. Tlačítka jsou soustředná velmi rozumně v horní části středové konzoly a jedinou mentální výhybku ergonoma přes ovládací panely představuje snad jen startovací tlačítko pod klimatizací. Dá se na to zvyknout.

Na co si rozhodně zvyknout nelze, je vyosená pedálová skupina. Vůči volantu je posunuta kus vpravo, ke středu a neustále vás nutí sedět nakřivo. Ani vzájemná poloha pedálů nesedí tak, jak byste si od auta naznačujícího sportovnost představovali. Plyn, přestože byl uchycen v podlaze, je příliš daleko od brzdy a když chcete používat meziplyny, pravá noha vám bude ustavičně sklouzávat, ačkoli by tomu měl zabránit příjemně pogumovaný povrch. Na co se u pedálů stěžovat nelze, je dobrý odpor. Jen spojka má asi centimetr mrtvý chod, ale i ta pak funguje jak má.

Pokud bych mohl něco změnit, řadicí páku šestistupňové manuální převodovky bych prosil posunout pár centimetrů dopředu, ale to je v zásadě zanedbatelná maličkost, a místo této hlavice bych bral obyčejnou kouli, protože si myslím, že lepší tvar zatím nebyl vymyšlen. Při řazení páka trochu zadrhává, ale v kulise se pohybuje po přesně definovaných dráhách a má jen malou vůli.

Přední sedadla zůstala někde v půli cesty k tomu, aby byla dokonalá. Slušně podepírají boky, ramena už nikoli, k tomu dostanete elektricky ovládanou bederní opěrku s velkým rozsahem nastavení, ale trochu krátké sedáky. Čalounění je dost tuhé, aby záda bez únavy ustála i dlouhé hodiny jízdy, což mám odzkoušeno. Cestování ale nebude bezbolestné a potíž je v kombinaci nízkého stropu, příplatkové panoramatické střechy a vyššího řidiče. Abyste si mohli normálně sednout a nemít přitom hlavu neustále zabořenou do roletky, raději ji odsunete dozadu, což lze provést elegantně na povel příslušného tlačítka. Uděláte to, konečně se narovnáte a svou lebku dostanete vedle nepříjemně pevné hrany rámu skleněné střechy. Za týden jsem v zatáčkách při zhoupnutí dostal asi třikrát a stačilo mi. Chápu ale, že jde o specifický problém související s nadměrnou výškou a normovaný průměr tohle asi řešit nebude. Ani ten to ale nebude mít lehké při nastupování dozadu a pokusu najít sobě pohodlnou pozici. Nad hlavami i v oblasti kolen se zoufale nedostává místa, a když už nikde jinde, tak tady určitě poznáte, že to pětidveřový hatchback být neměl. Na dlouhé přesuny to stačí leda pro děcka.

Překvapivě použitelný je zavazadelník, jehož nakládací hrana pořádně procvičí trapézové svaly, ale 320 litrů je na auto upřednostňující styl před funkčností pozoruhodné číslo. A to máte pod podlahou alespoň dojezdovou rezervu. A tím se takovým malým neohrabaným oslím můstkem dostáváme k jádru pudla - jak Veloster jezdí a co má pod komplikovaně tvarovanou kapotou.