Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Od dob první generace vozu jménem Focus RS má těcho sedm písmen mezi automobilovými nadšenci skvělý zvuk. Obhájil „FRS“ své výsostné postavení mezi rychlými kompakty i ve své druhé generaci? Zkusili jsme jej v úplném extrému a víme vše potřebné.

Ford Focus jsem měl vždy rád, a to z prostého důvodu - byl to vždy vůz postavený v prvé řadě na „automobilových hodnotách“. A jeho charakter mi byl tím sympatičtější, čím méně tento přístup ctily konkurenční automobilky. Ty čím dál více dělaly pojízdné obýváky, galerie moderního designu, multikina či koncertní síně. Jenže Focus byl jiný - mohl sice mít zajímavý design, zajímavou výbavu nebo slušnou prestiž, mohl mít kde co, ale vždy byl především dobrým autem, nad kterým žádný nadšený řidič nemůže ohrnout nos. Jeho konstruktéři zkrátka nikdy nezapomněli na to, že dělají auto, které musí mít v prvé řadě funkční techniku, precizní naladění a výbornou ovladatelnost. Nad těmito hodnotami lze pak postavit skoro cokoli, bez nich jen cosi z výše zmíněného.

Můžeme se přít o tom, kde se v technicích Fordu vzala ta síla nahradit v roce 1998 řidičsky naprosto průměrný Escort ve stejném směru špičkovým Focusem, ale prostě se to stalo. Když se pak automobilka rozhodla na těchto základech udělat hot hatch, nemůže to dopadnout špatně. A také nedopadlo.

Focus RS v roce 2003 nabídl sice „jen“ 215 koní výkonu z přeplňovaného dvoulitru, ale svou skvělou trakcí, perfektním podvozkem, solidními brzdami a prvotřídní ovladatelností si rychle vydobyl pověst ikony, o kterou nepřišel dodnes. Však si zkuste sehnat zachovalý ojetý Focus RS první generace. Pokud budete mít to štěstí a takový vůbec naleznete, necháte za něj v bazaru majland. Ale bude to cena vyjadřující jen jeho mimořádnost.

Když po letech Ford přišel s novým Focusem RS, byli jedni nadšeni, jiní se zhrozili. Nemluvím přitom o tradičních příznivcích a „odpůrcích“ Fordu, ale jen o těch prvních - pro některé bylo „eReSo“ něčím, co chtěli znovu mít, jiní jej považovali za nedostižný výtvor, jehož pověst není radno ohrožovat jakoukoli modernější variací. Kteří z nich měli pravdu? I na tuto otázku se pokusíme najít odpověď v našem velkém testu.

Skvost spíše tuningový

Blíže představovat vzhled Fordu Focus druhé generace je nesporně zbytečné, stačí se zastavit na rušnější ulici a spatříte jich během chvíle hned několik. Nechci hned na úvod rozpoutávat nikam nevedoucí diskuse, ale troufnu si říci, že to žádný krasavec nikdy nebyl. Nenápaditá příd a až nepřirozeně zkosená záď působily prinějmenším zvláštně a nebýt to Ford a nebýt to Focus, kterému se v první generaci podařilo oslovit ohromné množství zákazníků, na trhu by po mém soudu právě kvůli svému vzhledu propadl. Jenže on to byl Ford a Focus k tomu, ponechal si prakticky všechny ostatní přednosti předchozí generace a mnohé z nich posunul ještě dále. Podivný vzhled pak většina zákazníků velkoryse přehlédla a udělala dobře, z ryze funkčiho pohledu je to auto dodnes prvotřídní.

Facelift Focusu sice nenadělal mnoho s jeho podivnou zádí, alespoň přídi ale přidal na atraktivitě a vůz působí dodnes svěže. Právě na základech faceliftovaného Focusu byla postavena verze RS, která se na trh dostala teprve loni. To nejlepší nakonec, dalo by se říci, tedy alespoň po technické stránce.

Zda to platí i po té vzhledové nechám na vašem posouzení, mně se agresivní vzhled vozu v tmavě modré metalíze líbil. Na druhou stranu pochopím, pokud někdo řekne, ze to je zkrátka „moc“. Ohromný přední nárazník s otvory jak u děla od Aurory, vytažené blatníky s 19“ koly, „díry“ v přední kapotě a především záď s horním křídlem, na kterém by mohl naráz žehlit kalhoty celý harém arabského šejka, nárazník s masivním difusorem, který připomene spíše přepad lipenské vodní nádrže... Kdybych Focus RS neznal z katalogu a někdo mi řekl, že tohle je jakási extrémní tuningová verze od Wolfa, věřil bych mu. Ve srovnání se střídmostí první generace RS je to zkrátka velký rozdíl v přístupu.

Někomu se nový přístup Fordu líbit bude, jinému nikoli, to je věc každého „soudruha“. Zarazilo mě však, že celý tento „kit“ působil při bližším zkoumání poněkud lacině. Stačilo zavřít třetí dveře a ono velké křídlo se otřáslo jak bernardýn po průtrži mračen a vůbec všechny černé partie měly k ideální soudržnosti s vozem samým daleko. Tu na předním nárazníku bylo třeba srovnat při každém tankování a i onen difusor dělal za jízdy zajímavé taneční pohyby. Vše ale nakonec nejen že neupadlo, ale dokonce fungovalo jak mělo. K tomu se ale teprve dostaneme.

Skvělá sedadla by se mohla držet více při zemi

V interiéru už se oproti standarndímu Focusu tolik nezměnilo. Trochu odlišný volant, řadička, nebo pedály, to jsou jinakosti, které mohou být vlastní i „empaketovému“ BMW 320d, jenž má ke sporťáku daleko jak nic jiného. Že tu nejde jen o laciný paket schopný udělat dojem leda na nějaké „disco girls“ už naznačí malá kaplička nad středovým panelem, která skrývá teploměr a tlakoměr oleje a také ukazatel plnícího tlaku turbodmychadla. Že však před sebou máte něco mimořádného, o tom vás přesvědčí až excelentní sedadla Recaro.

Jde o jakési „skoroskořepiny“, které v zásadě ctí jejich tvar, je však stále možné nastavovat sklon opěradla. Nasedá se do nich podobně špatně jako do skutečných skořepin, jakmile však překlenete ostrou hranu bočního vedení a zapadnete do jejich pevné náruče, budete si připadat jako v pravém soutěžáku.

A není to jen jakýsi první dojem, sedadla mají skutečně dokonalé boční vedení, které vám dovolí soustředit se plně na řízení a ne na to, aby se v první zatáčce nezastavila cesta vašich spodních partií napříč vozem až o loketní opěrku.

I přes svou minimální nastavitelnost, pevnou šíři a minimální polstrování ale snesou různé lidské postavy. Bud Spencer by je asi neocenil, ale pokud máte postavu alespoň trochu blízkou konfekčním rozměrům, budete spokojeni. Navíc nejsou na obtíž ani při delších cestách, s vozem jsem ujel i přes 300 km na jeden zátah (o mnoho dále se beztak dojet nedá, jak vyplyne na povrch později) a neměl jsem vůbec žádný problém se svou jinak zhýčkanou tělesnou schránkou.

Co ale Fordu vyčtu je vysoký posaz, který trápí všechny Fordy už léta. U běžného Focusu budiž, ale proč se i v RS musí sedět jako u baru? Sedadla jsou nastavitelná výškově pouze jiným uchycením šrouby (myslím opravdové šrouby, se kterými je třeba pracovat šroubovákem) a nejsem si zcela jist, jestli aktuální pozice byla ta nejnižší. Ale i kdyby nikoli, od ideálu sportovního kompaktu těchto kvalit bych čekal posaz zásadně nižší. Bohužel, ten je tady nedostupným zbožím. Abych ale byl spravedlivý, je třeba říci, že opora sedadel je tak výborná, že vám jinak zbytečně vysoké odstředivé síly dává pocítit co nejméně, a tak nemusíte věnovat vaší pozici za volantem nijak zvlášt velkou pozornost. I tak ale sedadla mohla „ležet“ níže...