Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+ videa) Moudří praví: pokud chcete prověřit limity zdánlivě dokonalého silničního sporťáku, zkuste jej na Nordschleife. Tak jsme to udělali.

Vážení čtenáři,

nechci opakovat slova vyřčená loni na tomto místě ve stejný den, ale přát vám krásné Vánoce jen pomocí pár zprofanovaných frází zkrátka nemám ve zvyku. Chtěl jsem tedy i letos přidat nějaké zajímavé, trochu nevšední čtení a po vyčerpání všech lepších možností vyšla řada na test BMW M135i, pro jehož realizaci nám posloužil nejslavnější automobilový okruh světa a dovolil nám poznat i to, co bychom jinak rozeznali jen stěží.

Nevím, jestli můj sváteční pokus zaujmout vaši pozornost shledáte zajímavým, bez ohledu na to vám ale chci jménem svým i mých kolegů popřát krásné a klidné prožití vánočních svátků, které vám po předchozím shonu dovolí nabrat trochu energie do dalších dnů.

Máme za sebou další neobyčejně úspěšný rok, a proto mohu říci, že ten nejlepší dárek od vás jsme už dávno dostali - vaši přízeň. Velmi si toho vážím a děkuji vám za to, jako malý dárek od nás se vám s kolegy pokusíme i během následujících dnů nabídnout maximum zajímavého čtení, to abyste neměli důvod rozjímat jen sami nad sebou.

Snad i my trochu pomůžeme tomu, abyste na tyto Vánoce vzpomínali jen v dobrém.

Pavel Janda
šéfredaktor Autoforum.cz

BMW M135i se u nás v testu neobjevuje poprvé. Na běžných okreskách i dálnicích jsem jej vyzkoušel už v létě a přiznám se, že na mě docela udělalo dojem. Není to přitom auto úplně podle mého gusta, sám mám blíže k „čistším” koncepcím jakou představuje třeba Toyota GT 86. Jenže když si přečtete právě test japonského gétéčka, zjistíte, v čem je problém. Pravidla zejména Evropské unie dnes konstruktérům svazují ruce tak, že otázkou už není to, kdo udělá špičkové auto podle svých představ, ale kdo dokáže v rámci nastavených mantinelů stvořit co možná nejlepší produkt. Je to umění možného a zatímco Japonci udělali auto skoro dokonalé koncepce, která ale v praxi nefunguje podle očekávání, Němci vsadili na mnohem více kompromisní řešení, které v praxi očekávání dalece překonává.

Nechci tím říci, že zrovna tahle dvě auta jsou přímými konkurenty, to snad leda pro někoho, jehož preference by šlo vystihnout slovy „chci zábavné auto a mám na něj 700 tisíc až milion” (i tací mohou existovat, jistě). Poznání obou z nich ale dokazuje zmíněné - že zdánlivě bezchybný přístup ve stínu nutnosti podřídit se mnohdy nesmyslným regulacím ve výsledku pro člověka s krevním oběhem plným benzinu tak úplně fungovat nemusí a zdánlivě polovičaté řešení fungovat může.

Však M135i má turbo, bože. Má povinné adaptivní řízení, bože II. Váží 1,5 tuny, jeho podvozek je tak poddajný až měkký, že si po předchozí jízdě v pětkové řadě připadáte jak v Rollsu a když si prohlédnete jeho vyumělkovaný interiér plný elektronických vymožeností, máte jasno - tohle je auto pro chlapce v tričku, na němž zrůžověl i kdysi zelený krokodýl, ne střelce, kteří si cestou do práce „dají pár kruháčů” místo ranní rozcvičky. Jenže je to jen jeden velký předsudek a navzdory všem zdánlivým nedostatkům jsem autu musel v létě vystavit mimořádně dobré vysvědčení i z pohledu toho velmi náročného řidiče.

K definitivnímu verdiktu mi ale v tehdy testovaném autě chyběla jedna věc - manuální převodovka. Ne snad, že by dostupný automat byl špatný, ale jeho samotná přítomnost prostě znemožňuje některé aspekty auta dokonale poznat. Můžete se zbláznit, ale za absence spojky a přítomnosti hydrodynamického měniče budete vždy odstíněni od části projevů motoru a jeho reakcí na plyn. Dokud si sami nedáte meziplyn nebo si nezkusíte „zatopit pod kotlem” za zaručeně pevného spojení motoru s koly, těžko poznáte, jak motor za jízdy následuje vaši vůli.

Právě vůz vybavený přímo řazenou převodovkou se mi dostal do rukou už někdy na začátkem podzimu u a hned jsem věděl, že vám o něm budu muset něco říci. Jenže těch pár nových vjemů se mi nezdálo být dostatečných na to, aby to dalo na další test, to bychom skončili u opakování téhož. Pak mě ale napadla kacířská myšlenka - vyzkoušet jej v úplně jiném prostředí, které přitom bude relevantní i pro běžný provoz. A tady byla volba jasná, Severní smyčka Nürburgringu. Tohle je opravdu snad jediné místo na světě, které je svým charakterem blízké náročné okresce, a přitom vám relativně bezpečně dovolí dostat auto k absolutnímu limitu a zjistit, co ještě umí a co už ne. Tak jsme tam M135i prostě vzali a nových vjemů byla rázem parta.

Vzhledem k tomu, že běžný test už máme za sebou, se v tomto budu držet především jízdních aspektů a pár dalších drobností, které mě zaujaly. Pokusím se vám především popsat, jak M135i jízdně funguje v rozličných podmínkách, které jsem měl dosud možnost okusit. Předestřu vám tedy několik částečně se překrývajících, částečně oddělených dojmů, které jsou obvykle spojeny s nějakým jízdním stylem, typem silnice, okolnostmi... Snad vám to přijde vhod.

Granturismo to tak úplně není

Nordschleife je prima místo, ale má jednu podstatnou nevýhodu - nachází se v Německu až nedaleko francouzských hranic. Ať se na něj vydáte odkudkoli z České republiky, cestě dlouhé 700 až 800 kilometrů převážně po dálnicích se vyhnete jen stěží. To znamená, že pokud se na něj chcete vypravit ve stejném autě, se kterým chcete jezdit i po Smyčce, je už sama cesta na ni prubířským kamenem svého druhu. Asi zbytečně chodím kolem kouřící kaše - je to prostě sakra daleko a pokud tak jako já neradi trávíte celý den v autě, zažijete jízdu, po které budete trpět pocity pilota zaoceánských letů.

Jinými slovy, několik hodin se (výjimečně i zcela legálně) pohybujete rychlostmi nedalekými maximu možností toho kterého auta. To je v České republice docela neobvyklý styl jízdy už proto, že kdybyste chtěli jet tři hodiny dvěstěpadesátkou, museli byste Ostravu přestěhovat někam za Užhorod, nehledě na jiné obtíže. N135i se vzhledem ke své civilizovanosti zdá být právě pro takovou jízdu jak stvořená, jenže v reálu mi začala být trochu protivná už před Rozvadovem.

Ne snad, že bych od vytuněné nákupní tašky čekal schopnosti dvanáctiválcové sedmičky, jenže auto se v tomhle směru limituje tak nějak samo. Jistou, ale ne klíčovou vadou na kráse je aerodynamický hluk. Může to být vlastnost třídvéřové verze s bezrámovými okny, ale zrovna hrobové aerodynamické ticho uvnitř není ani v rychlostech kolem 200 km/h, které M135i spolkne během znělky televizních novin. Není to dokonalé, ale není to ani nesnesitelné, hlavní potíž je v něčem jiném - naladění výfuku.

Musím říci, že nevím, odkud přesně leze v M135i ten jinak pěkný zvuk. Z koncového tlumiče výfuku to není, z pod kapoty motoru ale také ne. Je to jako by se bral někde uprostřed a tím rozezníval celou kabinu. Jeďte pilu a bude to fajnový „soundtrack”, jeďte přes 220 km/h po dálnici a máte po srandě. Ani tohle není nesnesitelné, ale zdá se mi to trochu zbytečné - vzhledem k celkem „vyklidněnému” charakteru auta mohl být zvuk naladěn tak, aby při podobném režimu neobtěžoval. Však obyčejný rychlý přesun bude u tohoto poloM asi daleko běžnějším jízdním režimem než nějaká okruhová hoblovačka. Nechci tomuhle říkat minus, je to pořád hot hatch a pokud nejde dosáhnout všeho najednou (a to zpravidla nejde), pak docela chápu přístup „ať to raději zní než ať je to tiché jako kostel”, konec konců bych si v opačném případě stěžoval na opak. Jen říkám, jak to je: M135i je gétéčko, ale tak do 160 nebo 170 km/h, to je skoro neskonale mazlivé. Pak začíná vystrkovat drápky, i když vy za volantem při pouhém rychlém dálničním spíše klimbáte.

Dlouhá cesta ale ukázala i některé dříve nepoznané pozitivní aspekty, třeba vynikající sedadla. Nejsou dobrá jen z hlediska bočního vedení a schopnosti odstiňovat vás od projevů reálně působících přetížení (k tomu se ještě dostaneme), ale i pro svou schopnost nezatěžovat váš majestát následky dlouhého sezení téměř ve stejné pozici na jediném místě. Jsem velký, těžký, neforemný, starý a rozlámaný a po tak dlouhé cestě jsem obvykle zralý na resuscitaci. Po skoro osmisetkilometrové jízdě v M135i jsem se tak necítil a myslím, že za to mohou právě hlavně sedadla.