Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Faceliftovné Disco a Evoque či hybridní Range a dieselový Sport nejsou ve stejné lize. Při testu všech ale začnete řešit, který je nejlepší.

Letos v dubnu tomu bylo přesně pětašedesát let, co se světu poprvé představila značka Land Rover. Za tu dobu se pochopitelně odehrála hezká řádka věcí, z nichž kupodivu tou nejčastější byla změna majitele. Kupříkladu v roce 1994 se jím stalo BMW, o šest let později ale již Brity ovládal americký Ford. Ani ten však nevydržel dlouho u kormidla a v roce 2008 automobilku společně s Jaguarem prodal společnosti Tata Motors. Ta pochází z Indie, čímž se s ohledem na bývalou britskou kolonizaci stal z dané koupě jeden z největších paradoxů. Dalo by se tedy říci, že utlačovaný to jen svým způsobem vrátil utlačovateli, i za tu cenu, že bude muset přihlížet vybíjení pro něj posvátných krav za účelem potažení interiéru.

To jsou ovšem fakta, která jsou důvěrně známa. Proč je tedy zmiňuji? Především z toho důvodu, že poslední uvedený předěl měl velký vliv i na mne. Až do tohoto předávání otěží jsem totiž Land Rover neměl zrovna ve velké lásce - krabicovitý design mi jednoduše příliš nesedl a o jízdní dynamice se nedalo mluvit ani za předpokladu, že pod přední kapotou trůnil přeplňovaný osmiválcový motor z Jaguaru vyladěný na 400 koní. S každým sešlápnutím plynového pedálu jsem totiž spíše sledoval pohyb ručičky u palivové nádrže než samotného vozu. To ovšem nebyly ty nejhorší neduhy značky.

Opravdové peklo přišlo ve chvíli, kdy jsem poprvé usedl do Land Roveru Defender. O působivé jízdní pozici si totiž tento model nechává zdát dodnes, před nějakými deseti lety k ní však přidával i zvukový doprovod připomínající traktor a opravdu enormní kymácení. Po první cestě jsem tak vůz zavíral výrazným prásknutím dveří, jež doprovázela slova, která zde stěží můžu publikovat. Jenže v roce 2010 mne automobilka pozvala na test faceliftované třetí generace Range Roveru, která dostala nový osmiválcový turbodiesel. A rázem bylo vše jinak.

Pokud si v této chvíli říkáte, že kromě pozvánky a letenky mi na stole přistála také naditá obálka, pak jste vedle jak ta jedle. Na „vině“ jsou především terénní jízdní vlastnosti, které mi do té doby zůstávaly utajeny, což nebyla vina britských vozů, ale spíše mne samotného - ještě před třemi roky bych totiž nevyměnil ani minutu okruhového ježdění za roční pobyt v terénu. Nestalo by se tak ani za předpokladu, že společníkem by mi v té chvíli byly spoře oděné děvy, bezedná čerpací stanice, nekonečné zásoby vína a nedozírné lány pouště, na které bych si mohl dělat, co chci.

Vedení Land Roveru však dokázalo během tří dnů veškeré mé názory radikálním způsobem překopat. Už třeba jen tím, že mi do ruky svěřilo vůz v nejvyšší možné výbavové specifikaci a následně přikázalo, abych s ním projel vyschlým řečištěm, kde jen milimetry dělily lak v ceně čtvrt milionu korun od ostrých skalních výčnělků. Range Rover však veškerou zátěž zvládl nejen bez ztráty květinky, ale také bez jediného škrábance a já náhle začal zjišťovat, že na jízdě mimo zpevněný asfalt může být i cosi podmanivého. Do terénu jsem tak začal mířit stále častěji, přičemž nebylo náhodou, že prakticky pokaždé mi společnost dělala britská automobilka.

V současné době by se tak dalo říci, že já i Land Rover spolu máme velmi emotivní vztah. Každý test, či spíše jeho následné sepsání, se tak rovná běhu v minovém poli jen s tím rozdílem, že mi nehrozí újma na zdraví, ale spíše na objektivním přístupu. Pokud totiž někoho máte opravdu rádi, dokážete mu odpustit i vraždu, což je koneckonců patrné z mnoha vašich příspěvků pod články. Tu se dočtu, jak je někdo spokojený s Renaultem, jinde řada lidí nedá dopustit na korejské modely. Každý přitom zmiňuje jen pozitiva, o negativech se naopak dozvídám od odpůrců. To je ovšem naprosto logické, někomu se holt líbí holky, jinému vdolky a dalším třeba Škoda nebo BMW.

Já se tedy klidně a bez mučení přiznávám, že mi produkty Land Roveru (či Jaguaru) rozhodně nejdou proti srsti. Je tak dost možné, že jsem při psaní testů tomu či onomu modelu tu a tam něco odpustil. Ano, vím, není to správné, ale jsem jen člověk, a jakkoliv se snažím zůstávat nestranný, občas prostě zklamu. A právě z toho důvodu jsem se rozhodl představení nejnovějších britských modelů pojmout trochu jinak. Již je nebudu až tak srovnávat s konkurencí, spíše je pošlu do bratrovražedného souboje. Jen tak si totiž budu jistý jakousi objektivitou.

Co mi ovšem aktuálně není jasné, je vítěz tohoto ne zrovna tradičního srovnání. Všichni čtyři soupeři totiž nejsou ve stejné lize, neboť se liší rozměry, výkony i cenou. Každého z nich bych si však dokázal představit ve své virtuální garáži. A pokud by se do ní vešli všichni čtyři a já na ně měl dostatek financí, nic bych zde již neřešil. Jenže co dělat ve chvíli, kdy je volný pouze jeden plac? Vybírat. Tak pojďme na to, faceliftované modely Land Rover Discovery a Range Rover Evoque a zcela nové verze Range Rover Hybrid a Range Rover Sport SDV8 již netrpělivě čekají, až s nimi vyrazím na cestu.

Land Rover Discovery SCV6 má opravdu zastaralý interiér

Na rozdíl třeba od takových crash testů Euro NCAP, kde upřednostňujeme abecední pořadí, jsem se rozhodl pro posloupnost takovou, jaká na představení nových a inovovaných modelů britské značky panovala. A to znamená, že „Disco“ jde na řadu jako první. Díky faceliftu přitom zvenčí rozhodně nevypadá jako chudý příbuzný zbývající trojky s dvojitým „R“ ve znaku. To je opravdu působivé, když uvážíme, že těch změn oproti předchůdci není tolik - nová je vlastně jen čelní maska, na kterou se přestěhovalo logo Land Roveru. Na jeho místě se pak skví nápis Discovery, který se sem přestěhoval ze zadních dělených dveří (mimochodem, pokud by vás zajímala jejich asymetrie, pak za vším můžete opravdu hledat ženy, které by při klasickém víku v zavazadelníku nedosáhly na veškeré drobnosti). Kromě toho jsou tu dva nové designy kol, to je ale v rámci exteriéru vše.

Uvnitř jsou pak nové víceméně jen technologie, ke kterým se dostanu za moment. Než se tak ovšem stane, musím zmínit samotnou architekturu kabiny. Ta totiž na první pohled vypadá hodně lacině, i když na robustní kvalitu se tu dá vsadit. Veškeré plasty jsou navíc příjemné na omak a jejich rozložení má svou logiku, jenže vypadají jak z 80. let minulého století, což jen umocňuje zelené podsvícení. Díky tomu je možné, že řada lidí se v Land Roveru Discovery jednoduše nebude cítit příjemně, čemuž se svým způsobem ani nedivím, neboť sám jsem se dost často ošíval.

Je přitom neuvěřitelné, že ještě pár měsíců zpátky jste mohli prakticky identické prvky nalézt také v Range Roveru Sport. Sice doplněné dřevěnými obklady a jemnou kůží, plasty a podsvícení ovšem byly identické. Když tak zavzpomínám na test druhé generace „RRS“, nechce se mi ani věřit, že mezi nejlevnější verzí tohoto SUV a nejlacinějším Discovery je rozdíl pouhých 400 tisíc korun. Pokud bych tak mezi oběma Brity měl vybírat jen na základě kabiny, raději budu o nějaký ten měsíc déle šetřit, abych mohl dosáhnout na Range Rover Sport.