Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Pyšní se časem z Nordschleife srovnatelný s M3 E46. Jak si povede na okreskách, to se ještě uvidí, na okruhu mu to ale vážně jde.

Mini kráčí ve stopách Porsche. Ne že by mu chtělo konkurovat, průnik množin obou značek se prozatím limitně blíží nule, nicméně i BMW dokázalo z jednoho průmyslového vzoru vytvořit celou rodinu poměrně úspěšných aut. Příchod nového crossoveru Paceman je počátkem rozšíření jejího počtu na sedm členů, tento příběh ale není o něm.

„Dvoudveřový Countryman“ se objeví v rubrice redakčních testů už brzy, jeho prezentaci ale BMW vyplnilo vložkou, které bych chtěl dát přednost - projížďku na okruhu Mallorca RennArena v dosud nejrychlejším sériovém Mini, které bychom mohli podle předchozí úvahy považovat za něco jako 911 GT2 RS s pohonem předních kol.

Dotyčným strojem je v květnu odhalený John Cooper Works GP a než se pustím do výčtu stránek jeho osobnosti, myslím, že je na místě uvést na pravou míru pár dřívějších nepřesností. Několik zdrojů blízkých automobilce v předstihu naznačovalo, že konstrukční oddělení použilo při přestavbě šestnáctistovky JCW dvě turbodmychadla místo jednoho a že se mezi přední kola dostal klasický samosvorný diferenciál. Pochopitelně nelze vyloučit, že se v Mini nad podobným návrhem skutečně neuvažovalo. Každopádně realita je poněkud prozaičtější - LSD zastupuje elektronická obezlička a turbo je tu pouze jedno.

Je to nutně špatně? Pro někoho, kdo očekával diametrálně vyšší výkony, nepochybně ano. GP nabízí jen o sedm koní navíc a stejný točivý moment (260 až 280 newtonmetrů) jako zbytek strojů Johna Coopera. Kromě toho novinka ani o kilowatt nepřekonává svého kompresorového předchůdce z roku 2006.

Optimista si pro změnu z podrobného testu Coupe pamatuje, že Mini postavilo vskutku charakterní a zábavný motor s poměrně širokým spektrem využitelných otáček a jen malou prodlevou na plyn, a dobrou zprávou je, že čtyřválec v GP je v tomto svým sourozencům v ostatních JCW více než zdatným partnerem. Konstrukčně však ne zcela identický.

Mini upozorňuje na „nové hliníkové úchyty uložení motoru, zesílené písty, robustnější hlavu válců, odlehčenou klikovou hřídel a sodíkem plněné výfukové ventily“. Šestistupňová manuální převodovka se neměnila, podvozek naopak docela zásadně. Přední náprava je ve srovnání s výchozím JCW snížená o 20 mm, zvětšeny byly negativní odklony kol, sbíhavost mírně redukována a kromě jiných pružin jsou zde také otočené, jednoplášťové tlumiče snižující neodpruženou hmotu a podle Mini „lépe odolávající podélným i příčným silám“. Původní brzdy nahradily kotouče o průměru 330 mm se šestipístkovými třmeny.

Ani o zavěšení na opačném konci vozu se nedá říci, že by jej inženýři přehlídli. Multi-link s hliníkovými podélnými rameny je vybavený novým odpružením srážejícím výšku zádě o 15 mm a změnou odklonu kol jsou poněkud „rozkročenější“ také zadní sedmnáctky.

Vyzývavost mu cizí není, design je ale funkční

Ačkoli se design současného hatchbacku snaží v maximální míře vycházet z původní, přes padesát let staré předlohy, osobně mě jeho vizuální stránka neoslovuje tak jako jednoduché a účelné křivky Issigonisova Morrisu Mini-Minor. Neberte to, prosím, jako výtku. V rámci možností daných nesrovnatelnými bezpečnostními předpisy a nutností poskytnout posádce alespoň na předních sedadlech adekvátní prostor, to o moc jinak udělat nešlo. Mě ale zkrátka chybí minimalistické kouzlo Mini, když ještě bylo skutečným diblíkem do kapsy.

Tak jako tak nemůžu popřít, že by na mě vláček několika strojů JCW GP, vynořivší se zpoza hlavní tribuny okruhu a mířící k místu předávky, nezapůsobil, přestože asi trochu jinak, než zamýšleli jejich tvůrci. Kombinace barvy letního bouřkového mraku s několika červenými detaily a nápisy GP mi připadá trochu prvoplánová, ale „závodní“ geometrie náprav s viditelně odkloněnými poloslicky Kumho Ecsta V70A dávala tušit, že dosud nejrychlejší čas Mini na Nürburgrignu srovnatelný s tím, co kdysi zajelo BMW M3 E46, zřejmě nebyl náhodný.

Náhodně zformovaný nevypadá ani zadní difuzor. Většina dnešních aut, dokonce i těch s výrazně vyššími výkony, hraje s různě tvarovanými ozdobnými lamelami aerodynamickou komedii. V případě Mini GP však dva výrazné kanály pod nárazníkem navazují na částečně zakrytou podlahu. Skutečný účinek posoudit nedokážu, na to je RennArena příliš technickým okruhem, ale tentokrát nemám problém uvěřit, že společně s decentním karbonovým křídlem opravdu došlo ke zlepšení přítlaku a omezení vztlaku zadní nápravy při současném zvýšení stability při vyšších rychlostech.

Abych to nějak uzavřel - zdrženlivou nenápadností, která je mi u sportovních aut milejší, se Mini John Cooper Works GP zrovna chlubit nemůže. Snaží se být vyzývavé, ale zase v rozumné míře a do strojené teatrálnosti tuningových aut má opravdu daleko. Navíc většina jeho osobitých detailů je funkční, a proto je mi svým způsobem sympatické.

Naopak o funkčnosti některých prvků v kabině, konkrétně třeba o tachometru velikosti orloje chudší rozvojové země či zapadlém panelu klimatizace a celé sadě podivně poskládaných tlačítek, si dovolím pochybovat, opakovat napsané v testu Mini Coupe JCW by však bylo pověstným dřívím remiportovaným do lesa. Vypadají a také jsou skoro stejné. Za připomenutí asi stojí jen skvělá sedadla Recaro, rozpěra nahrazující zadní lavici a volant s tlustším čalouněním, pro které ale nemám obecné pochopení, protože dokáže okrást o poslední zbytky zpětné vazby od předních kol.