Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Také si myslíte, že vozy značky Hyundai mohou oslovit jen ty, kteří hledají nejlepší poměr výkonu a ceny? Pak je čas se probudit, i40 je z docela jiného těsta.

Přiznám rovnou, že s vozy značky Hyundai mám minimální zkušenosti. Pokud pominu dávné jízdy s polorozpadlým Pony, vypelichanou Lantrou a reznoucím Accentem první generace, sjel jsem si za poslední roky pořádně snad jen s malým Getzem, ale jinak... Nic. Nemohu říci, že by mi tyto vozy byly nějakým způsobem nesympatické, nebo mi nebyly „dost dobré” (třeba na Getz naopak vzpomínám docela rád) a i v médiích, kde jsem dosud působil, nám jich pod rukama prošlo více než dost. Tak nějak jsem se ale vždy obával, že se na vůz tohoto typu neumím podívat těma správnýma očima - soustředit se na detaily vnitřního prostoru, oťukávat palubní desku archeologickým kladívkem nebo vyrazit před nejbližší Kaufland zkoumat, kolik krabic od banánů pojme „kufr”. Zkrátka vnímám Hyundai jako volbu ultraracionálně smýšlejících zákazníků, kterým takové i30 vyjde na konci excelovské tabulky jako vítěz se získanými 31,5 body i díky výše zmíněným aspektům. Nic proti tomu, bál jsem se však, že neumím takový vůz otestovat způsobem, který by tyto aspekty dostatečně vyzdvihl a nabídl čtenářům informace, které očekávají. A tak jsem to raději nechával na kolezích, jenž to uměli lépe.

I proto jsem původně o nové i40 nechtěl nic psát, neboť se mi do rukou dostala jen na pár dní jako slepému housle. Třístý český test zakončený slovy ve stylu: „Ale když si vezmete kalkulačku, zjistíte, že to je vlastně dobrá volba,” jsem opravdu stvořit nechtěl.

Hned první kilometry v i40 ale na tyto úmysly daly zapomenout. Možná zde budete muset omluvit mou Hyundai-zabedněnost, ale doteď jsem v šoku z toho, o jak dobré auto jde. A to ne „na to, že je to Hyundai”, ale zcela absolutně.

Pokud patříte mezi ty, kteří poslední roky Hyundai tak jako já - třebaže z jiných pohnutek - více či méně ignorují, pak vám následující řádky otevřou oči. A pokud patříte mezi tvrdé jádro příznivců Hyundai, pak se předem omlouvám, opravdu jsem do Kauflandu pro krabice nejel. Přesto si myslím, že i vy si tento test přečtete rádi...

Štika na kolech

Ač se Hyundai tváří jako ta konzervativnější ze značek koncernu Hyundai-Kia, jeho auta podle toho nevypadají. Designové linie většiny posledních modelů jsou všechno možné, jen ne konzervativní, a ani i40 vám nepřipomene nic, co by bylo dnes na trhu k mání. Tedy pokud to není zase od Hyundai.

Automobilka totiž vsadila na tzv. fluidní design, kterým obdařuje jeden nový model za druhým. Pokud se o produkty značky nezajímáte podrobněji, můžete mít problém rozeznat Grandeur od Sonaty, Elantry i Accentu. A to nemluvím o tom, že i40 vypadá ještě trochu jinak než Sonata, z níž jinak přímo vychází. Tak či onak tápu, proč se tomuto designu říká zrovna fluidní. Pokud by to mělo být dle proudící tekutiny, moc mi to nesedí - zkoušel jsem na dvoře vzít zbytky dortu vodou ze zahradní hadice a do tvaru i40 se nezformovaly. Pokud by pak základ této fráze měl být kdesi ve slově fluidum ve smyslu kouzlo osobnosti, zdá se mi to zbytečně abstraktní. Když jsem totiž i40 viděl poprvé, napadlo mě jedno slovo a to zcela konkrétní: štika.

Chápu, že „štičí design” nezní tak pěkně jako „fluid sculpture”, ale podívejte se na příď i40 a pak na tlamu štiky. Pro obě je typický jen sotva znatelný přechod mezi čelním sklem (čelem) a přední kapotou (tlamou), navíc je tu celkový zakulacený tvar horní poloviny těla „od nikam do nikam” (platí hlavně u sedanu, ale ani kombíku není cizí). Snad jen i40 je trochu víc vysmátá, ale kdyby se motiv masky chladiče v předním nárazníku otočil... Nakonec je tu i odkaz na onu kapalinu, však rybě bude nejlépe ve vodě.

Každá automobilka by chtěla mít v nabídce nějakou tu štiku své třídy, Hyundai ji má a ani se nemusela moc snažit. Za sebe řeknu, že příliš komplikované linie pojetí tohoto auta se mi zrovna nezalíbily, ale rozhodně platí, že design vozu je velmi atraktivní a i v relativně nenápadné černé barvě poutal pozornost svého okolí (snad to nebylo proto, že vůz vypadal trochu jako malý pohřebáček a starší lidé se neotáčeli z obavy, zda už si pro ně nejedou...). Shodou okolností jsem jezdil v i40 ve stejné dny jako s BMW 1 M Coupe, které též přitahovalo pozornost okolí. Zatímco v 1 M ale šlo především slečny ve věku 25 až 35 let, u i40 se jednalo hlavně o muže přes 40. Jeden vesnický pán při tlačení svého kolečka zahradou na pomalu projíždějící i40 dokonce hleděl tak, jako by zrovna přistál sám E.T. Inu, jiná cílová skupina, tu správnou ale nové Hyundai zjevně zaujalo...

V interiéru zklamou jen drobnosti

Také vnitřek i40 je na první pohled architektonicky složitější, snad krom monstrózní vrchní části středové konzole jsem na něm ale neshledal nic, co by mi nešlo pod nos.

Co je mnohem podstatnější, atmosféra v testované i40 byla velmi příjemná. Když jsem poprvé usedl dovnitř, přivítaly mě výlučně tmavé plasty, kůže, převážně modré podsvětlení všech přístrojů a inteligentní akustika všeho, čeho se dotknete. Pomíjím nyní uvítací melodii, jenž doprovodí každé vaše nastoupení a vystoupení. Naštěstí se totiž dá vypnout, jinak by vám vůz po nehodě mohl rovnou vystrojit i smuteční obřad. Mimo to ale opravdu ničím neobtěžuje - zapomenete si zapnout pás, upozorní vás jen jemně a po chvíli zmlkne zcela. Při použití blinkrů jen jemně upozorňuje na to, že je máte ještě dlouho puštěny a tak bych mohl pokračovat dlouho. Mám rád auta, která ze mě „nedělají vola” a nenutí mě každé rozhodnutí třikrát potvrdit nebo mi jeho následky nechávají patřičně „sežrat”. Hyundai i40 to nedělá a dotváří dojem z opravdu hodnotného auta.

O pozitivní pocity se nesporně starala i nejvyšší výbava Premium, negarantuji tedy, že budete mít stejné pocity z oholeného nejnižšího provedení, které je nyní v ČR jako jediné prodáváno za cenu pod 500 000 Kč. Nenabízí jen plejádu tradičních prvků vyšší výbavy (jako automatickou dvouzónovou klimatizaci, zmíněné kožené čalounění, elektrické ovládání sedadel, vyhřívání sedadel i zadních cestujících, Bluetooth handsfree, bezklíčové startování, sklopná vnější zpětná zrcátka atp.), ale i řadu pozoruhodných možností, u nichž mnozí z vás jistě ani netuší, že je Hyundai nabízí. Taková parkovací kamera s displejem ve zpětném zrcátku ještě není žádný velký objev, ale třeba systém pro aktivní sledování a udržování jízdního pruhu (tedy čáry na silnicích nejen vidí, ale i sám podle nich zatočí), zcela automatické parkování, vyhřívaný volant nebo ventilovaná (a tedy i klimatizovaná) sedadla byste v autě této značky patrně nečekali. Navíc jsme pořád ve středí třídě. Nejsou to vždy prvky, které vytvářejí samotný interiér, ale protože projevy vozu včetně jeho vnitřku vnímáte především za jízdy, pohodu za volantem nesporně dotvářejí. Všechny navíc fungují jak mají, nejde tedy o žádný výstřel do tmy.

Samostatnou kapitolu by si zasloužil vnitřní prostor. Jestliže královské místo pro řidiče a spolujezdce lze v této třídě automaticky očekávat (a že tomu tak je, zejména v příčném směru prostor opravdu mimořádně hodně, se spolujezdcem se ani „neperete” o loketní opěrku), vzadu už bohatý prostor tak automatický není, zvláště u vozů moderněji formovaných karoserií. U i40 CW není co řešit, čtveřice dvoumetrových se v autě může vyloženě povalovat a ti vzadu si mezi sebe klidně mohou přibrat ještě děcko i se sedačkou. Místo uvnitř je fajn a v i40 je hodně místa. Totéž platí i o zavazadelníku, který byl navíc u testovaného auta doplněný vcelku chytře pojatým „dělítkem”. Nebyl tak problém do něj naskládat více menších předmětů, aniž by narážely do sebe či do stran „kufru”.

Zní to jako jedna velká pohádka o dokonalém interiéru, ale není to tak docela pravda. Neduhy jsou přesto drobné ve srovnání s přednostmi. První, co se mi na omak po čase přestalo tak docela pozdávat, jsou některé použité materiály. Nemyslím nyní ani tak plast na palubní desce, ale ty materiály, kterých se dotýkáte. Možná jsem přecitlivělý, ale použitá kůže nebo plasty na místech jako je loketní opěrka a výplně dveří nebyly těmi, se kterými bych se chtěl po večerech mazlit.

Druhým negativem pro mě bylo ergonomické řešení některých částí palubní desky. Něco bylo zkrátka „o zvyk”, nepochopil jsem ale minimálně jednu věc: proč největší ovladač uprostřed středové konzole slouží pro zcela minimálně využívané nastavování intenzity proudění vzduchu ventilací. Je to kruh jak z Titaniku, hotový parník mezi ovladači a dělá jen něco, co u automatické klimatizace použijete asi tak třikrát do roka. Jeho stlačením už se dá ventilace buď jen zcela vypnout, nebo znovu zapnout do automatického módu. Podvědomě jsem si myslel, že tento ovladač slouží pro nastavování teploty automatické klimatizace, ten používáte s železnou pravidelností. Ale ouha, pro nastavování teploty jsou tu titěrné ovladače po bocích konzole. Změnit při faceliftu, prosím.