Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Nový Civic přepřáhl na turbo, vrátil se však k víceprvkové zadní nápravě a dostal adaptivní tlumiče. Co z toho vzešlo?

Nečekám, že bych si po následujících řádcích mohl s láskou padnout s příznivci Hondy kolem krku, leda že by některý z nich pociťoval neodolatelnou potřebu pomoci mi z tohoto světa vlastníma rukama. Musím ale tady a teď nejdříve vyjevit, že mě poslední dvě generace Hondy Civic - přestože to vůbec nebyla špatná auta - v jistých ohledech zklamaly.

Osmička tím, že se vzdala nezávislého zavěšení zadních kol, přibrala a pod kapotou verze Type-R nepřinesla kromě nepatrně kratších převodů v manuálu nic nového. Devítka pak stejnou nápravou s vlečenými rameny, tvary obdobně připomínajícími polovinu vejce natvrdo (ty pohádky o kosmické lodi jsou už trochu obehrané) a přiznávám, že až do chvíle, než jsem se s ním svezl, se mi příliš nezamlouvala ani představa přeplňovaného „eRka“.

Víte, měl jsem a mám Hondu docela rád a předpokládám, že není těžké přijít na to proč. Podívejte se pár let zpátky na její atmosférické motory, vypiplané podvozky, zajímavá technická řešení, sportovní úspěchy, ale hlavně na všechny ty vynikající řidičské stroje. Přitom si pořád dokázala navzdory svým vyhraněným produktům udržet nezávislost. Vážně jsem ji fandil. Možná až přespříliš. Protože když dala u Civicu z poloviny minulé dekády přednost formě před funkcí, bral jsem to jako marný propad do mainstreamu.

Poslední Type-R či nová generace supersportu NSX byly důkazem, že Honda ještě nevyměnila své špičkové konstruktéry za další účetní, tato japonská značka ale byla známá tím, že nevyráběla řidičsky přitažlivá auta jen pro hrstku vyvolených. To umění a schopnosti byly v téměř kterémkoli modelu.

Honda nyní tvrdí, že nová desátá generace postavená na zbrusu nové platformě s víceprvkovým zadním zavěšením byla vyvinuta v zájmu „strhující jízdní dynamiky“, což zní hezky a odhodlaně, jenže jsou to slova, která dnes říká kde kdo. Nicméně když máte příležitost vyzkoušet to, nezbývá než popadnout klíčky a konfrontovat sliby s realitou.

Trochu strojená agresivita

Samozřejmě, obligátně se v rámci testu nezapomíná ani na ty z vás, kteří před samotnou jízdou uvítají příležitost mrknout zblízka na design, tak se tedy pojďme nejdříve podívat na to, jak nový Civic vypadá.

Těch postřehů bude mezi vámi jistě mnoho, od těch nekriticky obdivných až po znechuceně zatracujících, sám ale budu stát někde uprostřed. Berte to klidně, jako že jsem oportunistický alibista, každopádně tak jednoznačný názor na vzhled nové Hondy nemám. Co se mi na ní líbí, je to, že působí skutečně odvážně, originálně, jako něco na pomezí hatchbacku a liftbacku, zároveň agresivně a taktéž bych řekl, že typicky japonsky. Je zde ale i několik detailů takříkajíc přes čáru.

Předně mě napadá, že návrháři zřejmě tak moc stáli o to, aby tento vůz na sebe strhával v provozu pozornost, že se nevyvarovali ani lacině působících triků, jako jsou dnes poměrně typické falešné průduchy. Jestli budete mít chvíli čas, schválně se zblízka podívejte mezi fotkami na přední nárazník připomínající čelisti predátora, protože tohle je exemplární případ toho, jak by se to podle mě dělat nemělo.

S výjimkou několika šestiúhelníků v rastru mřížky uprostřed a vlevo jsou všechny nasávací otvory z důvodu vylepšení aerodynamiky uzavřené, to ale tvůrcům nebránilo tvářit se, že musí auto uchladit alespoň osmiválec a závodní brzdy. To samé pak jako přes kopírák najdete i vzadu. Skoro to vypadá, že má Civic v kufru záložní motor, který potřebuje odvětrat.

Druhá věc se týká víka zavazadlového prostoru, které má na sobě opět tu podivnost v podobě horizontální dělící linie obsahující integrovaný spojler s třetím brzdovým světlem a která i tentokrát zčásti omezuje výhled řidiče dozadu, čímž se můžeme z exteriéru přesunout do kabiny.

Zpátky na zem

Pokud si pamatujete na lehce konzervativnější interiér posledního v Evropě prodávaného sedanu Hondy Civic, patrně by pro vás návrat zpátky od vícepatrové částečně digitální palubní desky k tradičnější kapličce a velkému displeji na středové konzole nemusel představovat vážný kulturní šok. Novinka teď uvnitř dělá dojem klasičtějšího automobilu, ne však jen rozvržením přístrojů.

Nádrž kdysi umístěná pod předními sedadly se vrátila na staré místo dozadu, což s sebou přináší dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou. Začnu tou méně příjemnou. V případě, že jste měli v oblibě „magickou“ zadní lavici s trochu podivnými ale velmi praktickými vzhůru výklopnými sedáky, nebudete mít nový Civic rádi. Tahle vychytávka mu nyní chybí. Na druhou stranu mohli konstruktéři snížit ukotvení předních sedaček o téměř čtyři centimetry a vylepšit pozici za volantem, což mi u modelu aspirujícího na titul nejlépe ovladatelného auta ve třídě přijde docela důležité.

Pokud to máte s preferencemi ložené stejně, pak byste mohli ocenit také obyčejný kulatý volant s příhodným vybráním pro palce a „akurátním” průměrem i tloušťkou věnce a vhod přijdou také výrazné bočnice sedadla, ačkoli samotný sedák mohl být nepatrně delší či alespoň z téhož důvodu stavitelný. Není, tohle bych ale za zásadní problém pracoviště řidiče nepovažoval. Ten je poněkud jiný.

Nový Civic dostal poměrně masivní středový tunel s pouze posuvnou, nikoli výškově stavitelnou loketní opěrkou a nenápadnou schránku s přípojkami pro USB umístěnou před konzolou s řadicí pákou či voličem. Potíž je v tom, že samotná konzola je docela vysoko a vyrobená z tvrdého plastu a nemusíte mít ani nadprůměrně dlouhé či tlusté nohy, aby vás po nějakém čase začala nepříjemně tlačit. Že právě tato část nebyla vyrobena z měkčených materiálů, mi tolik zase nevadí. Tato Honda je docela dobře zpracovaná a k tomu jinou konzistenci materiálů nepotřebuji, mám ale za to, že zrovna tady mohl být kousek čalounění anebo alespoň menší vybrání, protože to zkrátka bolí a nebyl jsem sám, kdo si stěžoval.

Když už jsem u reklamací, pár dalších by se ještě našlo. Rád bych tímto požádal Hondu, aby se podívala na to, jak vypadá logika ovládání palubního počítače v jiných autech, protože na tuhle komplikovanost jsem si během několika hodin nezvykl a obávám se, že ani nezvyknu. A to u Hondy není poprvé. Stejně tak by potřebovalo doladit multimediální rozhraní. Teď zvládne připojit android i iPhone, vykreslování by ale mohlo být nepatrně rychlejší a grafika navigace také nepůsobí jako žhavá novinka.

Nechci být tímto na Civic zbytečně zlý, tohle rozhodně je zásadní posun vpřed v ergonomii a ta architektura se mi s výjimkou dotěrně tvrdého plastu u mého pravého kolena i líbí, palubní elektronika, respektive část architektury ale bude potřebovat ještě nějaký ten pátek, aby byla srovnatelná s jinými, přehledněji navrženými vozy.

Možná by se tedy našel někdo, kdo by mi vysvětlil, že na to nemám ten správný úhel pohledu, že právě jiná koncepce ovládání je znamení originality a odlišného východního přístupu a vůbec bych se s ním nehádal. To opravdu vyloučit nemůžu. Chtěl jsem tím jen říct, že v některých ohledech jsem s Civicem antropologicky nekompatibilní a právě návrat od kosmické avantgardy předchůdce k tradičnějšímu pojetí kabiny je možná náznakem, že i Japonec se může mýlit.