Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+ video) Postavil ji Ceausescu, proslavil ji Top Gear a teď jsme se po ní prohnali my v nové Octavii RS. Rumunská silnice Transfagarasan.

Tip: Přečtěte si už kompletní podrobný test nové Octavie RS s téměř 200 fotkami a trojicí videí.

Jeremy Clarkson ji nazval nejlepší silnicí na světě, já říkám, že to je nejhorší silnice v Rumunsku. V uplynulém týdnu jsem po této, pro nás stále poněkud exotické zemi najezdil přes 1 000 kilometrů a musím říci, že stav tamních cest není zdaleka tak špatný, jak se v našich končinách traduje. Silniční síť je sice zoufale zaostalá, povětšinou tedy značně přetížená a pokud chcete Rumunsko opustit se solidním jízdním výkonem na triku, musíte si dát menší sebevražednou rallye plnou erzet se jmény jako Mrtvý pes, Koňský povoz nebo Třicet kamionů na kilometr. Pominu-li ale tento faktor, pak můžeme Rumunům jejich silnice spíše závidět.

Jsou maximálně občas trochu rozhoupané, narazit ale na díru či asfaltovou Etnu, kterých jsou naše cesty jsou plné, je velká výjimka. Prsty jedné ruky by mi za těch tisíc kilometrů stačily, bez přehánění. Po této zkušenosti a britské televizní reklamě očekáváte, že v Jižních Karpatech narazíte na „Ceausescově dálnici” na asfaltový ráj, jenže stane se pravý opak. Hned sjezd z hlavní silnice u Sibiu je varující a samotný výjezd od severu až do nadmořské výšky přes 2 000 m.n.m. není o mnoho jiný.

Spodní část silnice je v dosti bídném stavu kvůli tisícům nekvalitních oprav, jen tu a tam narazíte na pár desítek metrů pěkného asfaltu. Střední část je v tomto ohledu lepší, tady ale pro změnu zapracovala příroda a cesta je někdy rozhoupaná tak, že vám auto ve vyšší rychlosti odhodí metr do strany. Horní část je povrchem zřejmě nejlepší, přesto má daleko k ideálu - je místy velmi hrubá, místy dosti kluzká a ani na ní není nouze o rozličná překvapení. Jižní strana silnice je pak ještě horší - asi 7 kilometrů vypadá stejně, jako vrchní část té severní, pak už si připadáte spíše jako na poli.

Věřím, že na této silnici si můžete užít spoustu zábavy za volantem, jenže s auty jako Lancer Evo, Impreza STi nebo jiných, které mají v rodném listu u kolonky „otec” uvedeno „vznášedlo”. Jet po této cestě s Astonem Martin DBS, Ferrari California nebo Lamborghini Gallardo, musel bych pár dnů hořce plakat při tryzně za jejich podvozkové komponenty. Chlapci z Top Gearu zkrátka zase jednou přeháněli - Transfagarasan je nesporně nádherné místo, bohem zapomenutá pustina s krásnými přírodními scenériemi, při jejichž zkoumání vám z jedné strany olizuje ucho kůň a z druhé vám na cestu připravuje trochu mléka vysportovaná horská kravka. Jako člověk bych si užíval, jako řidič supersportu? Těžko.

My jsme naštěstí silnicí neprojížděli za volantem některého ze zmíněných drahých sporťáků, ale v nové Octavii RS. Ani pro její prezentaci bych sice Transfagarasan na místě automobilky nezvolil, neboť dokáže odhalit jen malou část jejích předností a poukáže i na některé slabiny, pro nás to ale byla docela příhodná zkušenost. Druhá nejvýše položená silnice v Rumunsku je místy tak rozbitá, že dokáže velmi dobře prověřit schopnost nového eReSa fungovat na typických českých okreskách, a to má pro test českého média pochopitelně svou cenu.

Jak tedy obstála? Rozhodně nejde o auto, kterému by se na tomto povrchu líbilo, které by si jej užívalo a chtělo by se na něj co nejdříve vrátit. Pro takové pocity to chce skutečně osedlat některé rallyové deriváty, kterým Octavia RS pochopitelně není. Je ale třeba říci, že přes menší náznaky nevole i na takové silnici funguje. Podvozek je sice tvrdší, než třeba u verze 1,8 TSI (tuplem pak 4x4), která by si na této cestě hrála na žehličku, a tak vám dá menšími vibracemi i nějakým tím hlukem od kol najevo, že doma je jinde. Ale RS i tuhle absurdní silničku plnou křivolakých zákrut zvládá hrdinně. Prostě funguje, dokáže i na takové silnici prodat svou rychlost, která je skutečně mimořádná a vlastně se ani nedivím, že ji někteří z vás odmítají vůbec věřit.

Transafghánistán, jak jsem zmíněné cestě pro snazší výslovnost začal přezdívat, má ale ještě jedno specifikum - je postaven kdesi uprostřed kotle na počasí. Snadno se vám tak může stát něco jako na Severní smyčce Nürburgringu - že po cestě po skoro stejně dlouhe „štrece” (k vrcholnému bodu Transafghánistánu je to z nížiny něco kolem 30 km) zažijete to, o čem s chutí fidlal Vivaldi ­- čtvero ročních období. Dole je jasno a 40° Celsia, uprostřed si dáte jarní deštík při 28° a nahoře sychravé podzimní počasí s patnáctkou na teploměru. A místní říkali, že v červenci nebo srpnu nahoře někdy i sněží...

Dejte si tohle dohromady se zmínkami o rozbitém povrchu nebo kluzkém asfaltu a máte před sebou docela slušnou výzvu pro přední pohon relativně lehkého auta s až 220 koňmi výkonu a naléhavými nástupy turba. Sami si na přiloženém videu můžete prohlédnout, že zvládat tyhle situace není jen tak a vůz tu a tam začne mít chuť na „go svou tečnou” klidně ve 120 nebo 140 km/h na třetí rychlostní stupeň. S tím je zkrátka třeba se u výkonné předokolky smířit, přesto musím říci - tohle je spíše specifikum pohybu po Transfagarasanu než jízdy s Octavií RS. Najezdil jsem s autem dost kilometrů po jiných silnicích za sucha i mokra a auto po mém soudu nemá „seriozní” problém s trakcí, většinou svou suboptimální koncepcí příliš neobtěžuje. V extrému je to ale prostě předokolka s 220 koňmi a nic s tím nenadělá XDS ani jiný elektronický prevít.

Čím naopak nové RS na „silnici z Top Gearu” vynikne, je ovladatelnost. Zvláště špatný povrch a omezená trakce kladou vysoké nároky na přesnost a té eReSo jednoznačně fandí. Jediným podstatným limitem jsou menší prodlevy turbomotoru, které zkrátka neoceníte nikde a nijak, řízení je ale navzdory proměnnému převodu přesné a vyzpytatelné, brzdy jakbysmet a spolupráce spojky s převodovkou lahodná. Dostávat tohle auto k limitům je až trapně jednoduché a i když úplné začátečníky by vytrestalo už svou rychlostí, jsem přesvědčen, že dolovat z něj podstatnou část jeho parádní dynamiky bude možné pro kde koho. Mazlivá a nezáludná, taková je nejrychlejší Octavie.

Transfagarasan je zkrátka hodně specifické prostředí, které na auto něco „práskne”, ale leccos také ne. Proto jsem kolem zkušenosti z něj nechtěl stavět celý test, ale spíše se jízdě po této cestě pověnovat samostatně. A ztratit i pár slov o samotné silnici, která byla po mém soudu britskou show těžce přeceněna. Možná se k ní ještě někdy vrátím v samostatném článku, do Rumunska se ale jen kvůli svezení na tomto místě vracet nehodlám, podstatně bližší Grossglockner vám dá více.

Níže přiložené video je jednak průřezem pohledů na samotnou silnici (jde opravdu o rychlý sestřih ne vždy navazujících částí, celý sjezd po lepší, severní straně by dal na video o tak pětkrát delší stopáži) a pochopitelně také na chování samotného vozu. Mám pocit, že tak úplně nezachycuje dramatičnost rychlého sjezdu, ale to už je zkrátka dáno samotnou silnicí - při tolika různých nerovnostech a nástrahách vypadá limit zkrátka trochu jinak než na zrcadlově rovné okresce.

Pochopitelně ani tímto krátkým článkem nehodlám nové RS odbýt, berte jej jen jako další ochutnávku. Kompletní test se vším všudy vám nabídneme už zkraje pracovního týdne...

Pavel Janda