Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Nepřepsal jsem se v čísle, tato Fabia skutečně ujela 1 milion km. Vlastně ještě o dost víc. A je to jednoznačně nejvíce zhuntované auto, co jsem kdy poznal.

Nenarodil jsem se jako automobilový novinář a nikdy jsem se jím necítil být. K autům jsem si našel vztah proto, že se mi líbila a vždy jsem v nich trávil spoustu času. Částečně kvůli tomu, že mě to bavilo a částečně proto, že jsem kvůli svým pracovním povinnostem nemohl jinak. A tak jsem najezdil za svůj život miliony kilometrů, převážně ve svých vlastních autech.

Postupně jsem jich koupil desítky. Povětšinou byla nová nebo jen lehce jetá a obvykle jsem je prodal do ujetí 100 tisíc najetých kilometrů. Sem tam to dotáhla i dále, někdy až ke 200 tisícům km, stalo se to ale jen zřídka. Nebyl to následek žádného pravidla, stál za tím spíše fakt, že jsem člověk, který vnímá každý pazvuk, každou vůli, každé klepání čehokoli na čemkoli a hned se to snaží řešit. Chci mít auto pořád jako nové a mezi 100 a 200 tisíci kilometry začne být drobných odchylek od tohoto stavu tolik, že udržet vůz v dokonalém stavu se začne stávat ekonomicky neúnosným. A tak musí pryč.

To je má elementární zkušenost s více ojetými vozy, kterou tu a tam doplnilo ježdění s firemními „holkami pro všechno”. Zažil jsem tak převážně česká, německá a japonská auta s kilometrovými nájezdy v řádu nízkých statistisíců km, které na nich byly pochopitelně už dost znát. Ošoupané volanty, potahy, rozvolněné podvozky, třískající dveře, nefunkční drobnosti v interiéru... To všechno na nich bylo patrné.

Jako vrchol všeho jsem kdysi měl tu čest jezdit s Peugeotem 405, který měl najeto tak 400... možná 800 tisíc kilometrů, pokud budu počítat nájezd obou aut, ze kterých byl nejspíše složen. A také jsem jednou poznal Alfu Romeo Giulietta (říkala si dokonce Nuova Giulietta, ale byla to ta vyráběná do roku 1985) s 500 tisíci najetými km, která se během nich přetransformovala v cosi jako vepřem taženou rikšu. Poznal jsem toho dost, nic se ale ani zdaleka neblíží tomu, co se mi nyní dostalo do rukou: Škodě Fabia s 1 267 000 km.

Patří škodovce, která s ním ale tyto kilometry nenajela. Vůz koupila v roce 2005 jako nový firma ČSAD Ingsped, která jej používala jako servisní a doprovodné auto. Jak a proč se stalo, že v tom po dalších 11 let setrvala, netuším, ale opravdu to dělala a už v roce 2014 ji patřilo s milionem kilometrů na tachometru. A v jejím vlastnictví vydrželo až do loňska. Teď jej automobilka předvádí jako důkaz odolnosti svých aut a smyslu pravidelného korektního servisování, neboť po celý svůj život byl vůz udržován v autorizovaných servisech, jak můžete vidět i níže. Mě ale už v momentě, kdy jsem dostal nabídku jej zkusit, zajímalo něco jiného - v jakém stavu takové auto může být?

Odpověď už znám a pokud ji mám shrnout jedním slovem, řeknu: příšerném. Je to suverénně nejvíce zhuntované auto, které jsem kdy v životě poznal, vedle něhož se i zmíněné zkušenosti s přestárlými auty od Peugeotu a Alfy rázem jeví být příjemnějšími. Pokaždé, když se s ním rozjedu, musím se smát, jízda nepřipomene nic, co bych znal. To už ani není auto, to je jakési pojízdné reziduum, motorové fluidum, které nějakým záhadným způsobem ještě vykonává obvyklé funkce vozu. A dělá to stylem, který připomene nazutí bačkor vašeho 117letého dědečka, který je koupil v roce 1990 s představou, že jsou jeho poslední. Je opravdu na maděru.

Tohle auto spotřebovalo už dvě servisní knížky, včetně zvláštních záznamů

Toto auto nepřipomíná nic, co byste si dokázali byť jen představit, protože druhé takové auto nejspíše ani neexistuje. I přes výměnu řady dílů je na něm prostě znát, že přes 1,25 milionu kilometrů tu pamatuje skoro všechno. Vezmete za dveře a samy se zavírají, protože nefunguje jejich aretace. Nasednete dovnitř a vidíte volant nejen s odřenou kůží, kam se podíváte, ale i plasty daleko od ní. Dokonce i střed volantu je prasklý. Sedáte do sedadel, která na bočnici nemají jen odranou látku, ale už i molitan pod ní a ve svých zkorodovaných kolejnicích vržou jak otoman po rodičích. Chcete se připoutat a poznáte, co to je pás, který se už pomalu ani nenavíjí. Okna při stahování také vržou (tři, čtvrté už se nestahuje vůbec), na hlavici řadicí páky i na kličkách dveří oxiduje chrom, popisky jsou seškrábané i na některých zřídka používaných tlačítkách, páčky pod volantem připomínají vařečku zapíchnutou v těstě a z asi milionů zavření víka zavazadelníku je částečně ukroucený kabelový svazek, kvůli kterému auto hlásí některé neexistující chyby. A pak... je tu jízda.

Motor má zvuk prvorepublikového malotraktoru a když se začnete rozjíždět, s jeho vibracemi začne rezonovat podstatná část auta. Podvozek má přes jistou renovaci takové vůle, že vodit parník Lipnem je vedle jízdy tímto autem precizní činnost - vůz jede spíše tam, kam vedou vyjeté koleje, ne tam, kam mu poručíte volantem. A i když má nové brzdy, druhý pokus o deceleraci o více jak 10 % rychlosti vede k takovým vibracím, že už si brzdění pro příště rozmyslíte. Prý je cosi někde ohnuté, a tak vše vibruje i s novými brzdami. Když pak po pár otčenáších rozjedete vůz na 150 km/h, budete si po dojetí doma pouštět vysavač na maximální výkon, abyste si navodili pocity ticha - do tohoto auta někde nefouká, to... fičí celé, je jako kabriolet s děravou střechou.

Většina součástí tohoto vozu je opotřebena zcela bezprecedentním způsobem

Míra rozkladu vozu do jeho nejniternější podstaty je ohromující. Automobilka vyměnila některé silentbloky, tlumiče, brzdy a podobný spotřební materiál, díky čemuž je třeba podvozek relativně tichý. Ani podobný servis - a pravděpodobně ani jakýkoli jiný, který by nevyměnil... celé auto - ale nedokáže zastřít, čím vším si tohle auto prošlo. To je skutečně zcela nová dimenze ojetiny, protože tu obrovskou zátěž musel strpět jeden každý díl a na všech je to znát. Do zatáček se vůz skládá tak, jako byste přehodili kostičky lega z jedné hromady na druhou a ani nemluvím o tom, co vše je na autě podřené, otřískané či jinak mechanicky opotřebené. Z laku t udělalo modrou školní tabuli a na spoustě míst iniciovalo dnes už leckdy hloubkovou korozi. Je to skutečně unikát a všechna ta devastace do morku kosti mě nepřestává fascinovat - je nepoznaná, nenasimulovatelná a dost možná neopakovatelná.

To jistě zní, jako kdybych rozporoval představu Škody o tom, jak krásně tohle auto přežilo takový nájezd. To vůbec ne, jen se vám snažím přiblížit reálný stav tohoto auta, který má daleko i k mizernými ojetinám s 400 tisíci najetými km. Fór je v tom, že tohle auto nemá najeto 400 tisíc, nemá najeto ani 800 tisíc km. Nemá najeto ani 1,2 milionu km, má najeto ještě víc. A s ohledem na to je jeho stav nejen skvělý, to je slabé slovo - zázrakem je jeho samotná přetrvávající existence natož pak to, že vůbec jezdí. A v některých ohledech nejezdí vůbec zle.

Stav zevnějšku... odpovídá množství najetých kilometrů

Tato Fabia především potvrzuje to, co vám o autech z posledních dekád řeknou technici většiny automobilek, když před nimi projevíte obavy o životnost klíčových součástí jako je motor či převodovka: „Motor je pane to poslední, co se vám na autě rozbije.” Jistě, když ho nebudete servisovat, když budete dělat nesmysly či cokoli podobného, pokazí se. Při normálním zacházení s dobrým servisem ale vydrží skoro všechno a tento 1,9 TDI PD je toho důkazem. Dobře, zní jako by měl tuberu, ale to u TDI PD nebylo o moc lepší ani když byly nové. Jinak pořád „jede a nežere”, tedy dělá přesně to, čím si kdysi „tédéíčka” udělala jméno, i s těmito kilometry (třebaže po několika dílčích opravách) na hrbu.

Do této Fabie jsem přesedl z půjčeného koncernového auta s motorem 1,6 TDI o výkonu 77 kW a musel jsem se smát znovu. Tentokrát ne tomu, jak se chová „milionová” Fabia, ale tomu, jak mizerné představení předvádí novější motor o dokonce vyšším výkonu. Je sice tišší, ale jinak mdlý, dynamicky naprosto nezajímavý, který se snad jen při jízdě připomínající pohřební marš pochlubí solidní spotřebou. S Fabií jsem jel docela svižně, jak taneční podvozek, nebrzdy, aerofičák a další součásti daleko za poločasem rozpadu dovolily, přesto palubní počítač ukázal spotřebu pod 6 litrů. Tohle je něco, co dnešní emisemi uškrcená TDI a diesely vůbec zdaleka neumí, ani s 0 km - nemají tak dynamický projev a nejsou ani srovnatelně úsporné.

Motor je pozoruhodně fit a připomíná jeden z agregátů, který udělal písmenům TDI jméno

Velmi dobře funguje i převodovka, spojka, nakonec na tomhle autě jako na autě nějak funguje všechno. Dokud jedete extrémně defensivně, poznáte jen v náznacích, že toto není běžné ojetá Fabia. Jakmile ale začnete od vozu cokoli chtít, odhalí stav, který je opravdu těžké něčemu připodobnit, protože to všechno za sebou má porci kilometrů, kterou nepozná snad ani setina promile všech vyrobených aut. A v tomto kontextu je fakt, že tuhle Fabii někdo docela normálním používáním dovezl až k takovým kilometrům malý zázrak, dosvědčující jednu dlouho raženou pravdu - že první generace Fabie je v rámci nabídky Škody něco, čím byl kdysi model W124 u Mercedesu. Bylo to prý vývojově až přeinvestované auto, které kdysi v v boji za lepší image značky známé v této třídě hlavně „primitivní” Felicií nechtěli nešlápnout vedle. A v tomto směru opravdu nešláplo.

Níže se můžete podívat na vůz v jeho současném stavu i mnohé jeho zdevastované detaily. Přikládám také kompletní historii standardních servisů i výjimečných oprav - to kdybyste při dlouhém letním večeru neměli do čeho píchnout. A příště vám ukážu, jak tohle auto se skoro 1,3 milionu km zrychluje a na jakou rychlost se rozjede. Sám jsem na to zvědavý, zatím jsem to nezkoušel a rozhodl jsem se, že vás nejprve seznámím s trochu jinými fakty. Předpokládám totiž, že auto se bez potíží podívá až k nějakým 200 km/h a bude docela zajímavé sledovat, jak na to bude reagovat podvozek. Kdybych se déle neozýval, možná byla tato jízda poslední - pro mě, pro vůz, možná pro oba...

Detailní fotodokumentace stavu Škody Fabia po 1 267 000 km

Kompletní servisní historie včetně mimořádných oprav

Dobový ceník vozu

Pavel Janda