Autoforum

/

Foto: Pagani Automobili

V dnešním světě, zdaleka nejen v tom automobilovém, je těžké zůstat sám sebou. O to více je třeba ocenit, pokud se o to někdo alespoň snaží a místo nereálných záměrů chtěných jinými nadále uskutečňuje ty své, které považuje za správné. Horacio Pagani mezi takové lidi patří.

Nedlouho po 34. výročí listopadových událostí roku 1989 si můžeme příznačně „po havlovsku” říci, že svět za tu dobu poznal jeden obrovský paradox. Zatímco my jsme tehdy bojovali za více svobody - a záhy jsme se jí dočkali -, západní svět, který nám byl tehdy vzorem, se začal postupně posouvat úplně opačným směrem. A nyní nás jakýmsi zpětným rázem stahuje do stejné míry nesvobody, ve které už nějaký ten pátek sám žije. Omezování svobody projevu budiž typickým případem.

Ti, „jejichž pravdy” se z oficiálních míst dostává zastání, se mnou jistě nebudou souhlasit, ale ruku na srdce - o některých věcech se v určitých sférách veřejného prostoru dávno nemluví. A pokud se to přece jen stane, dotyčný jsou tím či oním způsobem voláni k zodpovědnosti za to, co dovolili. Vezměte si tisíc a jedno ožehavé téma posledních let - migrace, změny klimatu, covid, vakcíny proti němu, válka na Ukrajině, příval ukrajinských uprchlíků... Jsou to věci, na které existují různé názory, ve společnosti je slyšíte, ve velkých médiích, ve veřejnoprávních médiích, na sociálních sítích a v dalších významných sférách, kde by se o nich mělo otevřeně diskutovat, je ale něco takového zapovězeno či zřetelně omezováno.

Často to nikdo formálně nezakázal. Jenže říkat - a zprostředkovaně šíři - jiné než „správné” názory se stalo zdrojem takových problémů, že si to lidé nedovolí ve strachu z problémů často hraničících až s obavami z konce kariéry. Je to autocenzura par excellence a skutečně to nezačalo u nás, zdaleka ne. Mnohokrát jsem říkal, že léta trávím asi polovinu času v Nizozemsku, kde pracuji v jiném oboru. A když jsem tam kdysi zamířil, naprosto naivně jsem se domníval, že to je ta svobodomyslná země s coffee shopy... Houby s octem, začít tam diskutovat třeba o oněch změnách klimatu bylo už před léty o práci, i když jste dělali v oboru, který s tím vůbec nesouvisel. U nás se to tehdy ještě molo.

Osobně nezastávám ve zmíněných věcech žádné vyhraněné názory a nebojuji za právě jejich šíření, o to tu vůbec nejde. Jen trvám na tom, že neexistuje nic jako absolutní pravda. Prostě ne, tisíc lidí má tisíc názorů a každý má mít právo ten svůj říci a má mít také právo, aby ústy jiných zazníval ve veřejném prostoru, tím spíše ve veřejnoprávních médiích. Že se to neděje třeba s odvoláním na to, že „panel vědců” něco konstatoval... Proboha, „panel vědců” v 17. století říkal, že se vesmír točí kolem země a kdyby Galileo skutečně pronesl: „Eppur si muove!” („A přece se točí!”) byl by upálen, i když odvolal. Dnes víme, že se panel vědců mýlil, Galileo byl v roce 1992 rehabilitován, ale co je mu to platné?

Jsem prostě přesvědčen, že se máme každý ve veřejném prostoru „porvat” za svou pravdu, jen z takové otevřené diskuze vzejde názor, který většina vezme za svůj jako „vydiskutovaný”, obhájený. V momentě, kdy řeknete, že něco je „prostě tak” a ten, kdo říká něco jiného, je hoden leda pohrdání, myslí si to též a bude se naopak utvrzovat ve „své pravdě”, která se skutečnou pravdou nemusí být nic společného. Fráze jako: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat,” dnes pronáší kdekdo. Ale kdo se tak opravdu chová? Od dob Voltaira málokdo...

Tohle prostředí zasáhlo i automobilový svět. A mám pocit, že elektromobily se staly jedním z těch témat, o kterém také není vhodné říkat něco jiného než „jedinou pravdu”. Protože mezi zákazníky firem, pro které pracuji, patří řada automobilek, setkávám se s lidmi z těchto společností velmi často. A naprostá většina z nich vám mezi čtyřma očima řekne něco úplně jiného, než praví na veřejnosti. Je to nezřídka otočené o 180°, to je absurdní. Ale jde to ruku v ruce s tím, že akceptovanou „pravdou” je, že elektromobily jsou skvělé a všechno řeší. A kdo tvrdí něco jiného, toho budeme pronásledovat až do chvíle, než změní názor...

Na ty, kteří těmto tlakům podlehli, se vlastně nezlobím, chápu je, však kdo si chce zničit život. Nakonec i Galileo odvolal... O to více je ale třeba obdivovat ty, kteří zůstávají sví a riskují odpor kdekoho jen proto, aby neříkali něco, co se jim příčí. Horacio Pagani patří mezi takové a jeho syn Christopher je zjevně z podobného těsta.

Když před léty byly označovány za budoucnost aut hybridy, Pagani otevřeně řekl, že to je nesmysl a žádný nepostaví. Mluvil nám z duše. Pak měly být budoucností elektromobily, Pagani je zkoušel, čtyři roky pracoval na jejich vývoji, pak ale otevřeně řekl, že nejsou řešením. Mluvil nám z duše. Později uvedl, že si koupil Teslu, ale nedalo se s ní jezdit nikam dál. A nedávno vše podtrhl podobnými pohledy jeho syn.

Pokaždé se na něj vrhla smečka elektrických apoštolů, kteří budou hájit „svatou pravdu” těchto aut, i kdyby cokoli. Navíc dovolit si kritizovat Teslu a říkat, že je nepoužitelná..? Kdyby šlo Pagani z vůle davu nějak „zrušit”, tzv. cancel culture začne znova úřadovat, ale nestalo se. A přes řadu agresivních reakcí Pagani dál trvá na svém.

Při nedávné premiéře nového modelu Utopia v Asii tak Pagani znovu zopakoval, že nemá v úmyslu uvést na trh žádný elektrický vůz. Důvod je pořád stejný a veskrze racionální - omezení současných baterií jsou tak obrovská, že prostě není možné s nimi postavit smysluplné auto schopné konkurovat spalovacím vozům. Tím méně pak sportovní, tím méně pak to, které by mělo fungovat i na závodních tratích.

Pagani zopakoval, že jeho firma začala zkoumat možnosti elektromobilů již v roce 2018, přes jistý pokrok jsou je ale technologie baterií pořád na hony vzdálená stavu, při kterém by v autech mohla fungovat uspokojivě. Italsko-argentinský technik a byznysmen tak říká, že vize brzkého rozšíření elektrických aut, zejména pak v segmentu, ve kterém jeho firma působí, je utopií, nereálným plánem. Trochu si tak hraje se slovy, neboť Utopia si říká jeho poslední model. Ten si tak ale opravdu jen říká, nereálným plánem se skutečně nestal.

Jeho syn Christopher k věci poznamenal, že baterie prostě musí být lehčí a doba nabíjení musí být kratší, abychom se dočkali elektrických Pagani. A nelíbí se mu ani projev elektromobilů: pokusí zprovoznit EV. „Projev auta je docela jiný, přicházíte o kus zábavy,” uvedl. Sám Horacio nicméně ocenil pokrok čínských značek na tomto poli, Evropané se od nich prý mohou učit.

„Ceny čínských aut jsou nižší než těch evropských, a tak musí evropští výrobci věnovat svým vozům velkou pozornost a vynaložit spoustu úsilí, aby se pokusili zůstat konkurenceschopní,” řekl Horacio. „V segmentu elektrických aut existuje pro čínské značky spousta příležitostí. A počínají si velmi dobře, pokud jde o produkty a ceny,” uvedl dále.

Tak či onak Pagani neplánuje jít stejnou cestou jako většina jiných značek automobilů a nebojí se říci, proč tomu tak je. Budiž to oběma pánům přičteno ke cti, byť je smutné, že něco tak banálního jako otevřenou diskuzi o tak „diskutovatelné” technické záležitosti považujeme za něco mimořádného.

Zdroje: Bloomberg, Pagani Automobili

Petr Miler