Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Ruské prototypy nejsou příliš známé, i tak ale některé sklízely úspěchy, ať už na výstavách či závodních tratích. Tohle je dvanáct nejzajímavějších.

Nejen západní Evropa a Spojené státy byly místem, kde v dobách studené války vznikaly zajímavé koncepty a prototypy automobilů. Třebaže Sovětský svaz neproslul jako automobilová velmoc a z této destinace k nám proudily hlavně Lady nebo Moskviče, tamní inženýři rozhodně netvořili jen tyto krabice na kolech. Pojďme se podívat na tucet z nich.

1. Gaz-A-Aero

Začněme v roce 1934, kdy světlo světa spatřil Gaz-A-Aero. Tento stroj byl založen na běžně prodávaném Gazu A, jen měl aerodynamickou karoserii - na třicátá léta v Sovětském svazu, pochopitelně. Byl výsledkem studie, která se zabývala aerodynamikou automobilů a byla disertační prací Alexandra Nikitina. Vznikl v jediném exempláři, který se do dnešní doby údajně nedochoval.

Karoserie byla založená na dřevěném rámu, na kterém byly upevněny kovové panely. Nebylo to nijak malé auto, na délku měřilo 497 cm a vysoké bylo přesně 1,7 metru. I s takovými rozměry vážilo 1 270 kilogramů, které měl na starosti 3,3litrový řadový čtyřválec. Ten posílal na kola 48 koní, což znamenalo na maximálku 106 km/h a zrychlení na stovku za 36 vteřin. Vypadá to velmi pomalu - ani tehdy to nestačilo na skutečná sportovní auta.

2. Bělka

Koncem 40. let 20. století, těsně po druhé sv. válce, se Jurij Dolmatovskij, bratr sovětského poeta Jevgenije Dolmatovského, rozhodl vyzkoušet karoserii stylu kombi. Stvořil prototyp nazvaný Bělka, který byl prvním sovětským vozem v kategorii, kterou bychom dnes označili jako MPV. Ačkoliv se tento vůz dostal i do zájmu mezinárodních automobilových médií, vedení SSSR nepřesvědčil. Nedožil se ani deseti let - v roce 1954 byl údajně sešrotován.

Bělka byla unikátní zejména proto, že řidič nastupoval úplně jinak než pasažéři. Pro ně byly na pravé straně vozu dveře, vlevo však nikoliv, zatímco řidič mohl na své místo nastoupit odklopením celé přední části karoserie. I z této konfigurace se dá soudit, že motor byl umístěn vzadu a hnána byla zadní kola. Tento koncept se o sedm let později dostal do Spojených států jako Chevrolet Corvair Greenbrier.

3. Gaz SG-1 Poběda Sport

Aerodynamická varianta Gazu Poběda 20 (v překladu „vítězství”) spatřila světlo světa v roce 1950. Kromě toho, že přišla o zadní pár dveří, také dostala aerodynamické nástavby vyrobené z duralu. Čtyřválcový motor pod kapotou Pobědy Sport měl díky vyššímu kompresnímu poměru 78 koní oproti standardním 50. Vůz byl, jako některé další na tomto seznamu, určen pro závody.

Později, po uvolnění pravidel dané série, se zvýšil objem na 2,5 litru a konstruktéři také přidali kompresor. To znamenalo výkon 105 koní. Aerodynamická karoserie tohoto vozu vznikla rukou leteckého inženýra A. Smolina a napomáhala na tehdejší dobu ohromující maximálce - s výkonem 105 koní dosahoval Gaz Poběda Sport až 190 km/h.

Už v roce 1952 však bylo přeplňování zakázáno a konstruktéři tak museli přijít s něčím jiným, jak dostat z motoru co nejvíce výkonu. Jednou z novinek bylo použití dvou zapalovacích svíček na válec a také další zvýšení kompresního poměru. Motor tak dával 85 koní. Přesto byla Poběda Sport úspěšnou - vyhrála šampionáty v letech 1950, 1955 a 1956.

4. Gaz SG-2 Torpedo

Jen rok po prvním představení Pobědy Sport, v roce 1951, se na svět dostal „Torpedo-Gaz”, který snad měl být jejím nástupcem. Pod kapotou byl stejný motor, tedy 2,5litrová kompresorová jednotka se dvěma karburátory, která dávala 105 koní. Karoserie ve tvaru kapky si také brala inspiraci z letectví, opět za ní stál A. Smolin.

Tento vůz vážil 1 100 kilogramů, nebyl však o mnoho rychlejší než Poběda Sport - zvládl 191 km/h. Karoserie byla dlouhá 6,3 metru, široká přes dva metry a vysoká 1,2 m. A stejně jako předchůdce, i tento vůz závodil. Tak úspěšný jako Poběda Sport však nebyl. Je to jeden z mála do dnešní doby přeživších vozů, který lze spatřit v muzeu Gazu.

5. Zis 112

Koncept Zis 112 z roku 1951 nezapře inspiraci v amerických konceptech té doby. Měl sundavací hardtop a trojmístnou lavici pro pasažéry, původně tedy asi měl být silničním křižníkem. Unikátní na tomto stroji je kromě designu také fakt, že vepředu má jen jediný světlomet uprostřed kulaté mřížky chladiče.

Za ní se původně skrýval 140koňový motor z limuzíny Zis 110, na jejímž šasi byl Zis 112 postaven, ale na vůz o hmotnosti 2 450 kilogramů, který měl být sportovní, to pochopitelně nestačilo. Ještě v roce 1955 se pod kapotu dostal nový experimentální motor Vasilije Rodinova - šestilitrový řadový osmiválec, který měl sací ventily ve válci zvrchu a výfukové po straně. Výkon tohoto motoru byl 182 koní.

Takový výkon stačil na maximálku 204 km/h. Zis 112 také závodil; v konkurenci slabších, ale podstatně lehčích Gazů Poběda Sport a Torpedo však neobstál. Na rovinkách byl rychlý, ale v zatáčkách byl příliš neohrabaný. Pro rok 1954 byla karoserie zkrácena o 60 cm, čímž hmotnost klesla o půl tuny. Výkon motoru se také zvedl na 192 koní a maximálka nyní činila 210 km/h, což Zis 112 udělalo v té době nejrychlejším sovětským autem vůbec.

Jedním z posledních závodů tohoto vozu byl podnik v Minsku v roce 1955, kde okruh tvořily dvě paralelní hlavní silnice spojené menšími cestami. Celková délka byla 42 kilometrů. Ani se sníženou hmotnostií a vyšším výkonem Zis 112 na konkurenci nedosáhl. Skončil bohužel na vrakovišti.

6. Moskvič G2

Ani automobilka Moskvič neprodukovala jen nudné krabice. Model G2, někde označovaný jako T2, byl nástupcem modelu 404 Sport. Vznikl v roce 1956 pery konstruktérů Gladilina a Okuněva, měl aerodynamickou karoserii vyrobenou z hliníku a uprostřed umístěný motor s hliníkovým blokem i hlavou.

Čtyřválcový motor měl objem 1,1 litru a svůj výkon na zadní kola posílal přes čtyřrychlostní převodovku. Díky malým rozměrům a lehké konstrukci tento stroj vážil jen 730 kilogramů, což spolu s aerodynamickou karoserií znamenalo vysokou rychlost - maximálka byla 233 km/h, kterým G2 sesadila z trůnu Zis 112. Na rozdíl od mamutího Zisu však G2 uměla i zatáčet a v roce 1959 zvítězila v šampionátu sovětského svazu ve třídě do 2,5 litru.

7. Vniite PT

Koncem 50. let minulého století Moskva viděla potřebu pro nové taxíky, kterými by se staly vozy vytvořené speciálně pro tento účel. V roce 1962 tak spatřil světlo světa vůz s názvem Vniite PT, vyrobený Všesvazovým věděckým výzkumným institutem pro technickou estetiku - odtud název VNIITE, který je zkratkou jména tohoto institutu. Písmena PT by se dala interpretovat jako Personal Transport.

Pracovníci onoho ústavu, kteří se měli zabývat estetickou stránkou věci, však nejspíš velké slovo nedostali, jak je vidět na snímcích jediného exempláře tohoto specializovaného taxíku, který kdy vznikl. Výroba by se údajně nevyplatila a také si dovedeme si představit, že jízdní vlastnosti takovéto krabice na kratičkém rozvoru nemohly být nic moc. A v létě na pobřeží Černého moře by uvnitř muselo být jak ve skleníku.

8. Juna

Sportovní vůz s názvem Juna vznikl v roce 1969 v hlavě Jurije Algebraistova, inženýra, který miloval auta. Zhmotnil se však až v roce 1977. Dárcem orgánů byl Gaz-24, pod kapotou tedy byl 98koňový řadový čtyřválec o objemu 2,4 litru, který pohání zadní kola. Karoserie vozu je laminátová a je uchycena na trubkovém rámu.

Juna vyhrála několik mezinárodních soutěží, přestože to byl ryze soukromý projekt. A na rozdíl od mnoha ostatních podobných aut, dodnes jezdí a má za sebou údajně přes půl milionu kilometrů. Její tvůrce stále pracuje na úpravách a vylepšeních - Juna má elektrická okna i zrcátka a pod kapotou je v současnosti šestiválec z BMW 525i.

9. Pangolina

Alexander Kulygin se v 70. letech nechal zřejmě inspirovat Itálií, když stavěl svůj vůz s názvem Pangolina. Ukázal jej v roce 1980 a ostré rysy nezapřou jistou fascinaci Lamborghini Countach. Stejně tak mohou na italský supersport odkazovat dveře, které se otvírají nahoru. S nimi se však odklápí i čelní sklo a část bočních oken.

Laminátová karoserie je zcela unikátní, do útrob putoval motor z nám dobře známého „žigulíka”, tedy Lady 2101. Měl objem 1,2 litru a výkon 60 koní. I přes tak malý výkon sklidila Pangolina velký ohlas na různých výstavách, objevila se dokonce na Expu v bulharském Plovdivu v roce 1985 a také si zahrála v některých ruských hudebních klipech. Dodnes existuje, stojí v muzeu.

10. Laura

Zatímco většina prototypů nebo doma postavených aut má aspoň motor z nějakého existujícího stroje, vůz s názvem Laura vznikl od základu v malém studiu na předměstí Leningradu, dnešního Sankt Petěrburgu, v roce 1982. Dva technici, Dmitrij Parfenov and Genadij Chainov se rozhodli postavit od základu nový vůz, včetně motoru a komponent podvozku.

Laura nabídla 1,5litrový motor o 77 koních, který poháněl přední kola, a uvnitř také něco jako palubní počítač, i když v mnohem jednodušší formě, než známe tyto prvky výbavy dnes. Výsledný vůz obrazil několik mezinárodních výstav a dokonce se líbil i Michailu Gorbačovovi, přesto se však do výroby nikdy nedostal.

11. Ochta

Ochta vznikla v roce 1988 jako koncepční vůz pod taktovkou Centrálního automobilového výzkumného institutu. Měla velmi futuristický design a aerodynamickou karoserii, do které se vešlo sedm cestujících - dnes bychom ji tedy označili za MPV. Zadní dvě řady sedadel však byly vyjímatelné, takže se z Ochty dala udělat dodávka.

To však nebyl konec variability - přední sedačky se daly otočit proti směru jízdy a z těch prostředních jste mohli složit stůl. O pohon se staral motor o objemu 1,5 litru a výkonu 75 koní, který hnal přední kola přes manuální pětikvalt. Zrychlení na stovku neznáme, ale žádná raketa to nejspíš nebyla.

Toto veskrze moderní řešení však nedostalo zelenou. Vznikl jediný exemplář, který havaroval. Dnes stojí v muzeu, kam zamířil po renovaci.

12. Istra

Vůz s názvem Istra můžeme směle označit za moderní koncept, srovnatelný s tím, co na přelomu 80. a 90. let světu ukazovaly státy na západní straně železné opony. Racčí dveře přes celé boky auta by se asi do výroby nedostaly, s ostatními prvky to však tak jisté nebylo - pod kapotou pracoval úsporný dieselový motor a na kola přenášel sílu přes automatickou převodovku.

Přesto tento vůz nedostal zelenou. Dnes se údajně nachází v opuštěné továrně AZLK, kde byl v letech 1985 - 1988 vyvinut; pravděpodobně jako muzejní exponát.

Těchto dvanáct aut pochopitelně není všechno, co se na sovětské scéně konceptů objevilo, zaujaly nás ale nejvíce. Dnes můžeme jen litovat toho, že spousta takovýchto konceptů se nedožila dnešních dnů - ať už skončila po havárii na vrakovišti nebo byla sešrotována, protože se vývoj ukázal být slepou uličkou.

S vědomím toho, jak to například u nás v dobách komunismu fungovalo, však existuje malá naděje, že některá auta byla určena k sešrotování, ale stalo se tak jen na papíře. A ona možná dodnes žijí, dobře schovaná v majetku rodin svých tvůrců, kteří je ve vhodnou chvíli znovu ukážou celému světu...

Marek Bednář