Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Třída S německé automobilky je známá především svým luxusem. Velmi často ale určovala také směr vývoje rozličných technických prvků.

Od příštího roku se začne psát nová kapitola historie Mercedesu třídy S, díky čemuž máme ideální příležitost vydat se po jejích stopách zpátky do minulosti. S počtem více než 3,5 milionu prodaných exemplářů se ostatně jedná o nejúspěšnější luxusní vůz světa. Tomu se ale nelze divit. Přestože totiž stávající generace dorazila na konec svého životního cyklu, stále dokáže nabídnout pohodlnější jízdu než její konkurence se čtyřmi kruhy nebo modrobílou vrtulí ve znaku.

I to má ale své opodstatnění. Název „třída S” totiž pochází z německého slovního spojení Sonderklasse, které lze ideálně přeložit jako „zvláštní třída“. A tou Mercedesu od nepaměti byla, přestože název S-Klasse byl oficiálně aplikován až v roce 1972. Kromě samotného luxusu ovšem tato modelová řada také představila celou řadu bezpečnostních novinek, které následně adoptoval zbytek planety. Pojďme se na to všechno ve stručnosti podívat.

1951-1959: Od počátku k Adenaueru

Vůbec prvním modelem, který současné třídě S předcházel, byl Mercedes-Benz W187 220. Německá značka jej představila v roce 1951 na frankfurtském autosalonu, přičemž stejně jako třeba u BMW 507 šlo o první vlaštovku značící obnovu slávy německého automobilového průmyslu. K dispozici byl model W187 jako sedan, kabriolet i coupé, pod kapotou jste ovšem pokaždé nalezli řadový šestiválec o výkonu 80 koní, který u všech karosářských verzí stačil na rychlost 140 km/h.

O tři roky později přišla designová obměna a s ní model W180, který je automobilkou oficiálně brán jako vůbec první třída S. Jelikož však vůz byl titulován rovněž názvem 220a, je jasná jeho příbuznost s předchozím provedením. A to i přes diametrálně odlišný design, kdy klenuté blatníky novinky stály za pozdější přezdívkou Ponton. K mání byl tento model se čtyřválci i šestiválci, ovšem pouze objemnější motor s výkonem až 106 koní je brán jako člen třídy S.

Ponton ovšem nebyl jedinou přezdívkou, kterou se Mercedes-Benz v té době pyšnil. Ve stejné době byly k dispozici také modely 300, 300b, 300c (s interním označením W186) a 300d (W189), jež v poválečném Německu znamenaly vrchol veškerého luxusu. Známé byly jako Adenauery podle Konrada Adenauera, prvního Předsedy Spolkové republiky Německo, který během svého působení ve funkci v letech 1949 až 1963 objednal hned šest exemplářů. Všechny přitom byly zakázkově upravené, což znamenalo dělící přepážky, sirény, okenní záclonky nebo verzi landaulet s polootevřenou střechou.

Pohon těchto modelů měl na starosti třílitrový šestiválec, který se v závěru výroby v roce 1962 vyšplhal u verze 300d až na 180 koní. O přenos se starala standardní automatická převodovka, zatímco mezi příplatky se objevil posilovač brzd a řízení či klimatizace. Díky zvětšení rozvoru o 10 cm oproti verzi 300c pak novinka nabízela vzadu dokonce více prostoru než konkurenční Rolls-Royce Silver Cloud. Není proto divu, že vzniklo 3 077 exemplářů v uzavřeném provedení a 65 unikátních kabrioletů.

1959-1972: Zrod Pullmanu i „Rudé svině“

Adenauerovy vozy měly hned několik následovníků, přičemž tím prvním se stala modelová řada W112. Ta vycházela z Mercedesu 300 SE (W111), na nějž ještě přijde řeč, zahrnovala však vzduchové odpružení a nově vyvinutý automat. Její životní dráha však nebyla dlouhá, neboť po představení ideologického nástupce 300d, modelu 600 Pullman (W100) o ni prakticky nebyl zájem. Novinka tak začala být vrcholem nabídky třícípé hvězdy, kdy v nabídce figurovala jako verze s krátkým a dlouhým rozvorem. Zvládla přitom přežít i rovnou krizi a pokračovala až do roku 1981, kdy skončila bez přímého nástupce. Tím se stala až extrémně dlouhá třída S 600 Guard Pullman, která dorazila v roce 2008 pod interním značením W221. Stejně jako předchozí provedení přitom nabízela čtveřici sedadel za přepážkou oddělující VIP prostor od řidiče, pancíř zde ovšem již byl standardem.

Tato linie je ovšem v rámci třídy S vedlejší. Tu hlavní tvořila modelová řada W111, která se představila v roce 1959. Jejím poznávacím znamením se staly ploutve na zádi, pod kapotou přitom zpočátku užívala ten samý 2,2litrový šestiválec jako předchůdce. V průběhu let však značka navýšila jeho objem až na 3,5 litru, k mání v této konfiguraci byl ovšem jen u kupé a kabrioletu. Ty nabízely výkon 200 koní, který zaručoval akceleraci z klidu na stovku za 9,5 sekundy a nejvyšší rychlost 205 km/h. Nejrychlejší sedan s objemem motoru zvětšeným na 2,3 litru si musel vystačit jen se 120 koňmi, 13 sekundami a 176 km/h.

Důvod této separace byl prostý. V roce 1965 totiž Mercedes představil nový model W108 s ocelovými pružinami, který následovala verze W109 se vzduchovým podvozkem a prodlouženým rozvorem. Oba vozy přitom dostaly kromě šestiválcového motoru také osmiválec, jehož objem začínal na 3,5 l. Na konci 60. let však již značka používala dnes takřka legendární objem 6,3 litru, jež znamenal příchod modelu 300 SEL. Právě ten se posléze stal základním kamenem společnosti AMG, když jako „Rudá svině“ získal celkové druhé místo na čtyřiadvacetihodinovce ve Spa v roce 1971. V té chvíli však již používal osmiválec o objemu zvětšeném na 6,8 litru, což korespondovalo s nárůstem výkonu na 420 koní.

1972-1980: První oficiální třída S a první turbodiesel

Rok po představení modelů W108 a W109 začal Mercedes-Benz s vývojem nového modelu, který se vůbec poprvé oficiálně pyšnil názvem třída S. Do prodeje se dostal až na počátku 70. let, přičemž představil nové designové téma, které sdílel také model 190. Tedy předchůdce dnešní třídy C. Větší „esko“ ovšem dostalo mnohem lepší výbavu, která od roku 1975 zahrnovala i systém ABS. Ten se objevil u Mercedesu jako u prvního produkčního automobilu na světě, přičemž posléze technologii převzaly veškeré modely, nikoliv jen limitovaná verze 450 SEL 6,9. Mimo to novinka nabídla i palivovou nádrž uloženou nad zadní nápravou, což redukovalo riziko samovznícení v případě kolize. Usazení směrových světel podél celé karoserie pak zaručovalo lepší komunikaci s okolním světem.

Od roku 1978 se ve výrobě objevil také hydropneumatický podvozek, který dokázal udržovat konstantní světlou výšku bez ohledu na zatížení. Ve stejné době pak Spojené státy dostaly v podobě modelu 300 SD vůbec první turbodiesel zamontovaný do produkčního osobního automobilu. Což s ohledem na současnou severoamerickou averzi vůči naftožroutům může být podivné. Jenže řadový třílitrový pětiválec o výkonu 122 koní měl původně sloužit pod kapotou experimentálního sportovního modelu C111, což byl fakt, který zřejmě Američany k nákupu snadno přesvědčil. Starý a Nový kontinent ovšem nebyly jedinými destinacemi, mimo to se první oficiální třída dostala také do Afriky, Austrálie a Asie. Celkový počet vyrobených vozů (473 035) tak nepřekvapí.

1979-1991: Ve znamení airbagu

Nástupce modelu W116 první oficiální třídu S v mnohém připomínal. A to nikoliv jen designem, který byl spíše evolucí než revolucí. I v případě Mercedesu W126 totiž značka začala s jejím vývojem prakticky ve stejném okamžiku, kdy předchozí provedení šlo do prodeje. A také tentokrát přišla novinka s bezpečnostními systémy, které do té doby nenabízel žádný další automobil na světě. V roce 1981 se objevil airbag (podobný absorbér energie ale již nabízel model W116), který o šest let později u amerických modelů následovalo třetí brzdové světlo umístěné uprostřed zadního okna. Evropské modely pro změnu od roku 1989 nabízely trakční kontrolu, pro všechny verze pak byl k dispozici předpínač bezpečnostních pásů výrazné deformační zóny.

Kromě toho nová třída S nezahálela ani v luxusu. Na palubu jste si tak mohli objednat přední sedadla s vyhříváním, elektrickým ovládáním v osmi směrech a dokonce i paměť. V závěru výroby modelu W126 přitom Mercedes nabízel obdobnou výbavu také pro zadní prostor, mimo to nechyběl ani LCD displej s venkovním ukazatelem teploty či klimatizace, jejíž senzor umístěný na stropě reagoval na otevření střešního okna zvýšením průtokem horkého vzduchu. Volit jste kromě toho mohli kožené čalounění či dřevěné obklady z exkluzivního kořenového ořechového dřeva.

Po stránce motorické pak Mercedes-Benz přišel s celou plejádou pohonných jednotek, jejichž objem startoval na 2,2 litrech a končil 5,6litrovým provedením. V takovém případě motor V8 nabízel 299 koní, akceleraci z klidu na stovku za 6,9 sekundy a nejvyšší rychlost 250 km/h. Vybírat šlo i mezi diesely, kde figurovaly hned tři agregáty. Výkon ve finále narostl na 136 koní, které znamenaly nejvyšší tempo 175 km/h a 11,8sekundový sprint. Mimo to byly k mání i pancéřované modely Guard nebo sportovní verze AMG, které se ve formě Mercedesu 500 SEC opětovně účastnily závodů ve Spa. Kvůli problémům se zadní nápravou a převodovkou však ani jeden ze dvou přihlášených vozů neviděl cíl.

1991-1998: Příchod dvanáctiválcového motoru a ESP

Po dvanáctiletém kralování modelu W126, který je v rámci třídy S nejdelší, automobilka usoudila, že je čas přijít s nástupcem. Stejně jako předchozí provedení byl k dispozici jako dvoudveřové kupé (C140) či čtyřdveřový sedan, u kterého bylo možné objednat krátký (W140) nebo dlouhý (V140) rozvor. Designér Bruno Sacco se postaral o výraznou modernizaci stylu, s níž dorazily také mnohem větší dimenze. Nový Mercedes tak nabízel o poznání větší komfort, s čímž souviselo i představení dvojitých bočních oken redukujících míru hluku.

Změny se odehrály také v motorovém prostoru, kde se vůbec poprvé objevil dvanáctiválcový motor. Určen byl modelů 600 SE a 600 SEL, přičemž ze šestilitrového objemu nabízel až 414 koní výkonu a 580 Nm točivého momentu. Stovka za pouhých 5,5 sekundy nebyla překvapením, mimo to se dvoutunová limuzína dokázala po odstranění omezovače rozjet až na 288 km/h. Tyto výkony pak ještě umocnila verze AMG, která do vínku dostala 445 koní a 623 Nm.

Právě modely s dvanáctiválcem pod kapotou byly přitom prvními, kdo se mohl chlubit další bezpečnostní novinkou, elektrickým stabilizačním programem. Od roku 1995 se pak ESP stalo možným doplňkem i pro osmiválcové exempláře, o dvanáct měsíců později přibyl v nabídce Mercedesu také brzdový asistent. Bohužel, ani tyto prvky nepomohly princezně Dianě a jejímu doprovodu při honičce s bulvárními fotografy. Jak se ale později ukázalo, členka britského královského dvoru nebyla (tak jako všichni ostatní ve voze) připoutána.

1998-2005: Přichází doba počítačů a výkonů nad 500 koní

Nové milénium již Mercedes-Benz vítal s novou třídou S, modelem W220, a její kupé-verzí v podobě třídy CL (C215). Ta používala o 203 mm kratší rozvor, jinak však do puntíku odpovídala nabídce, jakou jste si mohli dopřát u čtyřdveřového modelu. Což znamenalo především vypuštění dvojitých oken v důsledku redukce hmotnosti (žádná verze se díky tomu nedostala přes dvě tuny). Dalším prvkem, nad nímž mnohému zacukalo obočí, pak byla stylizace Stevea Mattina. Na mysli tím přitom nemáme nedostatek stylu, ale spíše fakt, že nové téma představila v roce 1997 malá třída A, zatímco až doposud byl obdobný krok vyhrazen vlajkové lodi značky.

Ve všem ostatním však byla hierarchie zachována. Nová třída S tak nabídla elektricky ovládaný vzduchový podvozek Airmatic, redukci náklonů karoserie Active Body Control nebo příplatkový pohon všech kol 4Matic. Tedy prvky, jaké Mercedes-Benz používá dodnes. Samozřejmě s jistou modernizací, která se týká třeba i multimediálního systému Comand nebo tempomatu Distronic. Německá automobilka rovněž pokračovala ve zlepšování bezpečnosti, což se v roce 2002 projevilo představením technologie Pre-Safe. Ta dokázala v případě neodvratné nehody přitáhnout bezpečnostní pásy a nastavit sedadla do polohy, kdy by hrozilo nejmenší poranění.

Nabídka motorů pak dokázala uspokojit prakticky každého. Pro šetřílky byly k dispozici šestiválcové motory v benzinovém (S 280, S 320, S 350) či dieselovém (S 320 CDI) provedení, vrchol pak samozřejmě okupovaly verze s dvanáctiválcem. V roce 2002 se přitom díky přeplňování povedlo značce dosáhnout hodnoty 500 koní, již o dvanáct měsíců však stejného výkonu dosahoval také osmiválec z produkce AMG pod kapotou modelu S 55. Ladičská firma, která v té době již plně spadala pod třícípou hvězdu, tak byla pověřena i naladěním motoru V12. Ten se představil v roce 2005, přičemž s výkonem 612 koní a točivým momentem 1 000 Nm zajistil Mercedesu titul nejvýkonnějšího sedanu světa.

2005-2013: Hlavní roli přebírá ekologie, přichází i S 400 Hybrid

Prozatím poslední generace třídy S se na trhu poprvé objevila již před osmi lety a její dynamičtější styl okamžitě doprovázely kontroverze. Pohled do interiéru však každého pochybovače utvrdil v tom, že komfort a luxus hrají nadále první housle. Sedadla tak nenabízela pouze vyhřívání či chlazení, ale rovněž masážní strojek, audio systém Harman Kardon již počítal se 14 reproduktory a ambientní osvětlení s volitelnou barvou dokázalo z kabiny vytvořit operní síň či noční klub. Nechybí ani navigace používající zabudovaného harddisku či modernizovaný adaptivní tempomat Distronic Plus.

Po stránce bezpečnostní přišel Mercedes s nočním viděním, technologie Pre-Safe pak již sama dokáže přišlápnout brzdy, pokud řidič nereaguje na audiovizuální varování. Mimo to výčet systémů zahrnuje asistenta pro jízdu v daném pruhu nebo monitorování slepých úhlů. Samozřejmostí jsou pak předpínače bezpečnostních pásů, ABS, trakční kontrola, osm duálních airbagů nebo kontrola únavy řidiče, kdy je sledováno na 70 parametrů k detekování poklimbávání či roztěkání.

Snad nejvíce ze všech generací však nová třída S klade důraz na úsporné technologie v motorovém prostoru. Díky tomu je od roku 2011 možné objednat i model S 250 CDI, který počítá jen se čtyřválcovým turbodieselem, výkonem 204 koní, akcelerací z klidu na stovku za 8,2 sekundy, nejvyšší rychlostí 240 km/h a především udávanou průměrnou žíznivostí 5,7 l/100 km. Kromě toho je pro odpůrce dieselových sazí k mání verze S 400 Hybrid, která modelu W221 v roce 2009 zajistila jediné světové prvenství. A to použití lithium-iontových baterií.

Pro milovníky ostré jízdy jsou pak k mání i verze vyvinuté AMG. V případě modelu S 63 je přitom možné počítat s osmiválcovým motorem o výkonu 525 koní, který stačí na akceleraci 0-100 km/h za 4,6 s. Dvanáctiválec Mercedesu S 65 pak produkuje 612 koní, jež nabízel i u modelu W220. Stejnou pohonnou jednotku využíval také Maybach a nalézt ji můžeme rovněž pod kapotou pancéřovaných limuzín S 600 Guard a S 600 Guard Pullman. Zde ovšem produkuje 517 koní.

Chystaný model W222 tak stoprocentně má zázemí, na kterém stavět, i když již není vyvíjen takřka bez ohledu na náklady, jako tomu bylo do až příchodu Mercedesu W140. Doufáme však, že si značka pohlídá především kvalitu, která s představením verze W220 zamířila dolů a pro značku s třícípou hvězdou ve znaku znamenala částečnou ztrátu reputace. Bylo by totiž škoda, kdyby po více než půlstoletí renomé nejprodávanějšího luxusního vozu na světě bylo narušeno škudlením.

Galerie vybraných fotografií Mercedesu třídy S a jeho předchůdců

Petr Prokopec