Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Opel patří koncernu General Motors už 86 let a velkou část této doby s ním zacházel, jako by nevěděl kudy kam. A Peugeot už dokázal, že to neví ani on.

Před několika málo dny se opětovně rozhořely spekulace o prodeji Opelu. Zájem o tuto značku má francouzský koncern PSA Peugeot Citroën, který s německou automobilkou již v roce 2012 uzavřel dohodu o spolupráci. Zatím nikdo neví, jak dopadnou současná jednání o převzetí. Nicméně analytici si lámou hlavu s tím, jakým směrem by se Opel mohl po separaci od koncernu General Motors vydat.

Možností je několik, pokaždé je však ve hře určitá nejistota, která ostatně Opel dovedla tam, kde je. Američané si se značkou již od 30. let minulého století, kdy skoupili veškeré její akcie, nevěděli rady. A je vskutku sporné, zda Francouzi budou úspěšnější.

Ve hře jsou tři varianty dalšího vývoje. Jednak současný šéf Opelu Karl-Thomas Neumann touží vytvořit z automobilky evropskou Teslu, což zní dosti utopicky. S trochou nadsázky lze říci, že tímhle už Opel je - evropské aktivity GM vygenerovaly koncernu od roku 2000 kumulovanou ztrátu ve výši 15 miliard dolarů (přes 380 miliard Kč), což je dokonce ještě více než u Tesly.

Další možností je přetvoření Opelu v „lidový vůz“, čímž by bylo zejména Peugeotu dovoleno vyšvihnout se do vyšších pater trhu. Nicméně tímto směrem dnešní portfolio nemíří a Opel by potřeboval pravý opak. Rozumnou se pak nejeví ani třetí varianta, kdy by Opel byl pouze znakem zakrývajícím hlavně francouzský vzhled a možná i nějakou tu německou techniku. Právě toto byl totiž kámen úrazu v případě GM, které kdysi mohlo z Opelu udělat nejúspěšnější importovanou značku ve Státech. Série přehmatů ale nakonec vedla ke stažení výrobce z amerického trhu, byť jeho duch je v USA stále přítomen.

Abychom si právě tento krok blíže vysvětlili, musíme zamířit opravdu hluboko do minulosti. Konkrétně do roku 1928, kdy Opel v Německu ovládal 37,5 % trhu. Zisk tohoto podílu mu umožnily jeho moderní přístupy, mj. pásová výroba, kterou zavedl jako první v Evropě. Zakladatel značky Adam Opel se tak snažil dostát svému snu udělat z automobilu masový dopravní prostředek.

GM byl okouzlen průkopnickými postupy Opelu, a tak v roce 1929, kdy šla firma na burzu, skoupil 80 % všech akcií. O dva roky později byl podíl Američanů stoprocentní a vše šlapalo jak na drátkách. V roce 1935 se tak Opel stal první německou automobilkou, která dokázala prodat 100 000 aut ročně. O dva roky později se pak továrna v Rüsselsheimu stala sedmou nejproduktivnější na světě.

Partnerství mezi Američany a Němci překvapivě nenarušila ani druhá světová válka, po ní se proto GM rozhodlo importovat vozy Opelu do Spojených států. Po počátečních neúspěších, jež souvisely hlavně s designem, dorazil v polovině 60. let Kadett B. Ten se rázem stal druhým nejvíce dováženým vozem ve Státech, neboť připomínal americké vozy, vůči nim však byl pohlednější a úspornější.

Mohlo by se tedy zdát, že GM našlo recept na úspěch a v dané strategii bude pokračovat. To se ovšem stalo pouze napůl. Americký koncern se totiž rozhodl, že místo německého importu přijde s vlastním vozem. Dorazil tak model Chevrolet Vega, který se zpětně jeví jako jedno z nejhorších aut, jaké kdy vůbec vzniklo. Jeho výroba skončila po sedmi letech bez nástupce a GM v něm utopilo nemalé finance.

Návrat k Opelu? Překvapivě nikoliv. Ačkoliv německá značka v Evropě s úspěchem prodávala modely jako Record, Kapitän, Admiral a Diplomat, které byly lépe ovladatelné a lépe vybavené než vozy Chevroletu, Oldsmobilu, Pontiacu, Buicku či Cadillacu, GM se jejich importem nezabývalo. Díky tomu tak vlastně byla umožněna expanze do USA značkám jako BMW a Mercedes, které si tam vybudovaly velmi dobré jméno. Opel nikoli.

Do Států místo toho cestovaly pouze kompaktní modely, které byly prodávány jako Buick Opels. A co hůře, jejich výrobu měly nadále na starosti německé továrny, což jen zvyšovalo koncovou cenu a tedy snižovalo konkurenceschopnost. GM se ale neodhodlalo k výstavbě americké továrny jako třeba Volkswagen, místo toho znovu změnilo název, a to na ještě krkolomnější Buick Opel by Isuzu.

Se samotným Opelem přitom neměly nové modely pranic společného, o jejich výrobu i vývoj se staralo právě Isuzu. Německá automobilka tak ve Státech definitivně došla na konec cesty a v roce 1980 tamní aktivity ukončila. V té chvíli zřejmě GM definitivně zešílelo i zpanikařilo zároveň, a proto začala ještě extrémnější éra přehmatů koncernu po celém světě.

Američané ve snaze o navýšení prodejů začali s přejmenováváním. Opel Omega či Holden Commodore se tak staly Cadillacem Catera, zatímco kvůli některým modelům Chevroletu a Oldsmobilu vznikla značka Saturn. Ta měla být „jiným druhem automobilky“, po globální ekonomické krizi v roce 2010 ale byly i její aktivity ukončeny.

Opel tak žil svým relativně úspěšným evropským životem a ještě před nějakými 20 až 30 léty dokázal konkurovat dnes pro něj nedostiženými Volkswagenu. Ekonomicky to ale nikdy nebylo ono, k tomu by Opel potřeboval stejně zajímavá auta úspěšně prodávat i jiné ve světě, což GM znovu prováhal. Američané se tak soustředili hlavně na své domácí značky, ztráty Opelu lepili, i když zrovna neměli čím a pokud někdy znovu sáhli do jeho repertoáru s cílem uplatnit německou techniku v USA či jinde, dobře to nedopadlo.

Výsledek známe - Opel funguje, v posledních letech nabízí znovu čím dál zajímavější auta, ekonomické výsledky jsou ale stále mizerní. GM pro tuto značku nikdy nenašel dlouhodobě udržitelnou strategii fungování a v rámci neustálých změn těch střednědobých ji přivedl do pozici nechtěného dítěte. Může ho ale spasit adoptivní rodina? Velmi o tom pochybujeme, pakliže by mělo jít o PSA.

Totiž, přijmout úspěšně za svou cizí značku není vůbec jednoduché a jako na to nejsou experti Američané, neplatí to ani o Francouzích. PSA sice je ukázkou relativně funkčního převzetí Citroënu Peugeotem, plný potenciál této akvizice ale nikdy využit nebyl. Co je lae podstatnější, Peugeot už jednou v Americe nakupoval a skončilo to neuvěřitelným fiaskem.

Pokud se ptáte, kde skončily kdysi slavné automobily Simca, kde je Talbot, kam se poděl britský Hillman, pak vězte, že všechny tyhle značky pohřbila akvizice evropských aktivit koncernu Chrysler v roce 1978. Ani Chrysler tehdy nevěděl, co si se zdejšími automobilkami počít, kvalitou produktu to ale znovu nebylo - Simca byla respektovaná značka, několikrát se postarala o evropské auto roku a ještě v roce 1975 pod křídly Chrysleru stvořila model 1307, Car Of The Year roku 1976. Prodávala také pokrokový crossover Rancho nebo sexy sporťák Murena s motorem uprostřed.

Prodejně to ale taková sláva nebyla, a tak Chrysler v narůstajících ztrátách veškeré své evropské aktivity prodal za pouhý jeden dolar (se závazky) Peugeotu. Ten měl mít zdánlivě blíže evropské klientele a potenciál Simcy a spol. v Evropě uplatnit, jenže stal se pravý opak. Francouzi stvořili Talbot a měli tak rázem v nabídce vozy tří značek podobného zacílení - Peugeot, Citroën a Talbot. A začal ztrácet půdu pod nohama.

Talbot se nikam nehodil a i když se rychle dokázal dostat na oči publika (nový Simca-Talbot Horizon byl auto roku 1979 a nezapomínejme, v roce 1981 vyhrál pohár konstruktérů ve WRC díky Talbotu Lotus Sunbeam), k prodejním úspěchům to nevedlo. Francouzi začali panikařit, z některých původně Peugeotů začali dělat Talboty, z některých Talbotů zase Peugeoty (309 byl jedním z nich), někdy prodávali několik skoro stejných aut za podobné ceny pod různými značkami. Až si uvědomili, že tři je prostě moc.

Byly to paradoxně úspěchy modelů 205 a BX, které podepsaly tápajícímu Talbotu rozsudek smrti, k čemuž došlo už šest let po převzetí evropských aktivit Chrysleru. V roce 1986 bylo prakticky po všem - až na drobné výjimky zmizely specifické modely, továrny byly rozprodány či přestavěny a dnes zůstává z celé této eskapády v rukou PSA v podstatě jen bývalá továrna Simcy v Poissy a pár značek, které nevyužívá.

Máme pocit, že pokud by PSA dnes převzal Opel, mohlo by to dopadnout stejně - analogií je tu spousta, včetně podobného zaměření všech značek, včetně silných technických vazeb Opelu na mateřský koncern, který - jak dříve ukázal prodej Sabbu - nedává nic zadarmo. Třeba se mýlíme, ale možná by po letech stálo za to, kdyby GM s Opelem udělal konečně to, co s ním měl udělat už dávno - věnovat mu plnou pozornost a udělat z něj fungující globální značku. Tedy něco, k čemu měl vždy nakročeno, ale nikdy se tím nestal...

PSA, tehdy ještě Peugeot, koupil v roce 1978 evropskou divizi jiné americké automobilky, Chrysleru. Ten se postaral mj. Simcu 1307, evropské auto roku 1976, a sám Peugot o Simcu-Talbot Horizon, auto roku 1979. Přesto převzetí skončilo fiaskem a už v roce 1986 nezbylo z akvizice prakticky nic

Inspirace: Jalopnik

Petr Prokopec