Autoforum

/

Foto: Amazon Press Center

Jakékoli auto od Ferrari chcete mít rádi, už kvůli jeho jeho nezaměnitelné auře. Ale ono to někdy prostě nejde, tedy pokud zůstáváte nohama na zemi a přemýšlíte hlavou. Richard Hammond z Top Gearu a The Grand Tour se přes to nedokáže přenést, i když se snaží.

Ferrari bývá označováno za nejvytouženější automobilovou značku světa. A není těžké se s tím ztotožnit, už aura daná životním příběhem jejího zakladatele, který ji doslova vydupal ze země jako projev své nezkrotné touhy závodit, je ohromující. Dlouho svou automobilku vedl jako venkovský italský rodinný podnik, přesto s ní postupně dokázal vystoupat až na samotný vrchol potravního řetězce závodních i silničních aut. Až do své smrti ji pak vidět vzkvétat až do pozice nejúspěšnějšího konstruktéra historie Formule 1 i strůjce řady mimořádných strojů, kterou symbolicky zakončil dnes ikonický model F40.

Hluboce to respektuji, Enza Ferrariho obdivuji pro všechno, čím byl i nebyl, ale žádné moderní auto jím založené automobilky bych nechtěl. Vadí mi už jím zavedená tradice hrát si s touhou klientů značky jako domina s choutkami svého klienta, jak kdysi věc trefně připodobnil Jay Leno. Ale i kdybych se přes svérázné obchodní praktiky firmy přenesl, ani samotná auta značky mě dávno neberou. Nepřijdou mi dnes postavená kolem řidičských tužeb, jsou přes své nepochybné kvality hlavně symboly svého druhu a jako takové hrají na trochu jiné struny, než rád slyším znít.

Podobné postoje nejsou v automobilové žurnalistice moc obvyklé, o to víc mě potěšil Richard Hammond, kterému v Británii Ferrari půjčilo model Purosangue. Tedy v posledních letech mnohokrát skloňované SUV Ferrari, kterému ale SUV nikdo nemá říkat. A trochu si naběhlo. Hammond - ve zkratce řečeno - o tomto autě říká, že ho nechápe, nevidí v něm smysl, jeho kvality vnímá jako zcela nepřiměřené jeho ceně a už vůbec nerozumí tomu, jak si za některé jeho prvky může automobilka účtovat takové peníze. Chovat se výrobce aspoň v posledních dvou aspektech jinak, zřejmě by auto vnímal pozitivněji, ale takto to zkrátka nejde

Purosangue v Británii začíná na 313 000 librách (cca 9,5 milionu Kč), což je samo o sobě hodně, ale auto, který testoval, vyšlo na 480 tisíc liber, tedy 14,5 milionu korun. A co je na něm zvláštního? Modrý lak za 22 500 liber, tedy asi 680 tisíc Kč? I žluté pruhy na něm jsou za 14 500 GBP (asi 440 tisíc Kč) navíc a lakované znaky Ferrari bocích za 9 500 GBP (cca 287 tisíc Kč). Hammond to prostě nechápe, když výmluvně říká, že auto přece v továrně musí nalakovat tak jako tak, proč tedy chtějí 680 tisíc Kč za to, že vezmou do ruky plechovku s modrou barvou místo červené?

Jízdně u něj auto prochází, ale ohromuje ho? Ne. Říká, že si kdysi koupil model 550 Maranello a miloval ho jako výjimečný motor na kolech, ke kterému jste dostali i zbytek auta. Purosangue má sice motor v zásadě podobný, je to pořád objemný V12 bez turba, ale teď je schovaný někde v zástupu palubních počítačů jako něco navíc. A zrovna elektronizace auta ho ničí - nedokázal prý ni přijít na to, jak přepínat vyhřívání sedadel, nemluvě o už tradičních podivnostech Ferrari typu ovládání blinkrů, hromady přepínačů na volantu a dalších dobře známých věcech.

Purosangue prostě u Hammonda neprochází a se svým typickým humorem říká, že by si raději místo lakovaného loga na něm koupil Dacii a místo zbytku auta dům. Což by skutečně mohl. Podívejte se ale na všechny jeho postřehy sami, je to recenze jako z časů Top Gearu.

Zdroj: Drive Tribe@Youtube

Petr Miler